Mio na hodině přírodovědy – zvířátka

Sloník Mio chodil do školy každý den a měl to tam moc rád. Zajímalo ho všechno, a proto na každé hodině nastražil své obrovské uši, aby mu nic neuniklo. Nejraději měl poslechové hádanky, při kterých si své uši mohl pořádně procvičit. A zrovna dnes pro něj i pro celou třídu měla paní učitelka jednu takovou hádankovou hodinu připravenou.

„Na dnešní hodině přírodovědy nás čeká pořádný kus práce,“ začala paní učitelka s úsměvem. „Máme tu totiž spoustu hlasů zvířat, které musíme přiřadit jejich majitelům. Jste připraveni?“

Děti nadšeně přikyvovaly a paní učitelka pustila na přehrávači první hádanku. Jen co zaslechli známý řev, hlásily se jedno přes druhé.

„Lev, to byl určitě lev!“ radoval se Karlík.

„Přesně tak,“ pochválila ho paní učitelka. „Věděli jste, že takovýhle lví řev je slyšet až osm kilometrů daleko? Většinu času ale lvi prolenoší – odpočívají až dvacet hodin denně.“

„To asi více zívají než řvou,“ vtipkovaly děti.

„Teď nás už čeká další nahrávka,“ řekla paní učitelka a stiskla tlačítko pro přehrání dalšího zvířecího hlasu.

„To byla nějaká opice!“ vykřikla Alenka. „Že by… orangutan? Nebo šimpanz?“

„Ano, byl to šimpanz – nejbližší zvířecí příbuzný člověka. A koho tu máme dál?“

„Had!“

„Správně, to bylo hadí zasyčení. Zkusíte si tipnout, co to bylo za hada? Napovím vám, že to jsou nejdelší hadi na světě,“ pobídla děti paní učitelka.

„Krajta?“ zeptal se zkusmo Toník.

Paní učitelka přikývla na znamení souhlasu. „Uhodl jsi, Tondo. Krajty mohou být až osm metrů dlouhé. Nejsou jedovaté, ale patří mezi nebezpečné škrtiče. No a teď pro změnu… nějakého ploutvonožce.“

Mio se podivil. Ploutvonožci? To je ale zvláštní slovo!

Z přehrávače se ozvaly podivné zvuky. Nikdo z dětí neuhodl, o jaké zvíře jde.

„Zní to jako… jako zpěv,“ dumala Natálka.

„Však se také o tuleních…