Poštovní příběh pana Patočky

Sluníčko se probouzelo do nového jarního dne. Protahovalo své neposedné paprsky, kterými zahřívalo každičký kout městečka. Tou dobou všichni ještě spali. Jen pan Patočka už čile pobíhal uličkami. Přebíhal od schránky ke schránce a vkládal dovnitř všelijaká psaní. Pracoval totiž jako pošťák.

Než se městečko probudilo, měl celou poštu dávno roznesenou. Všichni obyvatelé si tak hned ráno mohli přečíst dopisy i pohlednice od svých přátel.

Vždy všechno doručil v pořádku. Nikdy se mu nestalo, že by nějakou zásilku ztratil nebo spletl adresu. Dokonce si díky tomu získal i obdiv celého městečka. Byl na své zaměstnání náležitě pyšný, přesto ho mrzelo, že při ranních obchůzkách skoro nikdy nikoho nepotkával. Bývalo mu samotnému smutno.

Jednoho dne šla panu Patočkovi práce od ruky rychleji než obvykle. Na dně pošťácké brašny už zbýval jen poslední dopis. Došel k domku, kam jej měl doručit. Chystal se papírovou obálku vložit do poštovní schránky, ale vtom zafoukal vítr a vytrhl mu ji z ruky. Obálka se vznesla do vzduchu. Pan pošťák na nic nečekal a za dopisem se rozběhl. Jenže jeho nohy rychlosti větru nestačily. Za chvíli ztratil psaní z dohledu.

Co si teď jen počne? Nemůže přece lidi z městečka zklamat. Dopis musí za každou cenu předat jeho majiteli. Rozhodl se, že jej najde stůj co stůj. A tak se pan Patočka vydal na cestu.

Několik hodin pátral bez úspěchu. Po zmizelém psaníčku ani vidu ani slechu. Přemítal, jak se asi cítí adresát, který na svou poštu stále marně čeká. V tu chvíli kolem něj zatoulaný dopis proletěl. Větřík ho unášel směrem k nádraží. Listonoš se rychle vydal za ním. Teď už ho z očí nespustí! Musí jej za každou cenu doručit.

Vánek zavál obálku do vagónu vlaku. Udýchaný pošťák vběhl za ním. V tu ránu…