Duch jabloňového sadu

Žil jednou jeden starý muž, jenž měl dva syny. Celý život se usilovně staral o své jabloňové sady a rok co rok se radoval z jejich bohaté úrody, kterou mu sad oplácel. Když už však zestárl, zeslábl a nezvládal tolik pracovat, jabloně postupně usychaly a upadaly. Sady byly čím dál tím zanedbanější a už se sotva rodila nějaká jablka.

Slabý hospodář si tehdy nechal k sobě zavolat své dva syny. Než naposledy vydechl, řekl jim toto:

„Synové moji, zanechávám vám celý svůj majetek. Ty, mladší synu, dostaneš celý můj dům i s pozemky. Ale musíš se postarat o svého staršího bratra, aby netrpěl nouzí. Místa i půdy je tu dost pro vás oba. Jestliže se o ně postaráte, štědře se vám odmění.“

Mladší syn otci přislíbil, že jeho přání splní. Ale po otcově smrti bylo všechno docela jinak. Mladší syn chtěl mít celý prostorný dům jen pro sebe. Pohodlně se v něm zabydlel a zabral si všechna otcova pole. Staršího bratra poslal bydlet do staré rozpadlé chalupy úplně na konci sadu. A k tomu všemu ho ještě nutil, aby mu každoročně platil nájem za to, že tam může přebývat.

„Bratříčku, z čeho jen ti mám zaplatit? Vždyť jsi mi nenechal ani jedno pole, abych mohl něco pěstovat.“

„Máš tam přece starý jabloňový sad,“ odsekl mu mladší bratr. „A že jsi to ty, daruji ti ještě i otcova vola a osla.“

Starší bratr se vydal do sadu a ke staré boudě, která se měla stát jeho domovem, a nešťastně se rozhlížel kolem sebe. Staré jabloně postupně zarostly křovím, dlouho je nikdo nestříhal a na větvích viselo jen několik scvrklých jablíček. Mnohá už byla docela vyschlá. A vůl s oslem? Oba byli staří, vyhublí a každý by na první pohled viděl, že z nich…