Když nespadne jen hvězda

Ný byla malá hvězdná víla. Žila v souhvězdí Velryby. Abyste tomu rozuměli, s hvězdnými vílami se to má tak: každá z nich se stará o jednu hvězdu, podle které se jmenuje.

Hvězdy jsou velké skleněné koule, ve kterých plane oheň ze Slunce. Trochu připomínají lampy. Jsou totiž zavěšené na dlouhých provazech až ze samého stropu oblohy.

Vždy kolem Vánoc uspořádají víly všech souhvězdí velké shromáždění. Můžou tam ale jen dospělé víly, a tak se vždy malé víly ocitnou na pár dní v celém souhvězdí samy. Když víly odjedou na vánoční sněm, musí se o jejich hvězdy starat právě ty malé, které zůstaly.

Tento rok se setkání konalo v souhvězdí Poháru. V souhvězdí Velryby tedy zbyly jen Ný a její kamarádka Sula. Ný byla malá a měla bílé zvlněné vlasy. Sula byla o kousek vyšší a měla jasně růžové načechrané vlasy. Ný a Sula čistily hvězdy ostatních víl.

„Tak to byla poslední! Teď už jen naše hvězdy,“ radostně poznamenala Sula a potřásla svými růžovými loknami. Její smích zněl jako zvonečky.

Poté se rozešly každá ke své hvězdě a začaly ji čistit. Ný na ni foukla a ona se zamlžila. Pořád ale tlumeně hřála a svítila. Takhle čištění probíhalo pokaždé. Pak z kapsy šatů vytáhla kapesníček z hvězdné mlhoviny a začala hvězdu pomalu otírat. Pak na ni ještě několikrát dýchla a jemně ji otírala, dokud nebyla s výsledkem spokojená.

Vtom zaslechla výkřik. Ohlédla se a uviděla Sulu na její hvězdě padající kamsi do hlubin. Hvězda se utrhla!

„Nýýýýýýý!“ zvolala Sula a křečovitě se držela lana.

Ný nevěděla, co si počít. „Sulo!“ zavolala a natáhla k Sule, ztrácející se ve tmě, ruku. „Co mám dělat? Co se se Sulou stane?“ přemýšlela.

A pak si vzpomněla: „Víly na sněmy vždy jezdí na kometách!“ Rychle si zastrčila…