Chobotnice Justýna

Justýna se narodila v mořských vlnách. Byla celá růžová a mokrá – byla to totiž chobotnice. A věřte nevěřte, byla jednou z nejchytřejších chobotnic, jaké kdy v oceánu žily. Ve škole měla samé jedničky a v důvtipu se jí vyrovnali snad jen mrštní delfíni.

Zároveň však byla Justýna pořádná nemotora. Její tělo bylo jedna velká hlava a pak už jen samá ruka, samá noha. Moudří lidé na souši jim říkali chapadla. Chapadel měla Justýna hned osm a to bylo i na ni hodně. Pletlo se jí jedno s druhým, nevěděla, které je které, a motala se jí do cesty. Když chtěla něco udělat jedním, často omylem použila druhé nebo třetí a nadělala ještě větší škodu než užitek.

Občas rozsypala medúzkám pytlík s podmořskými kuličkami nebo zakopla a spadla do cesty mořským šnekům, kteří právě závodili po písčitém dně. Jindy se jí zase chapadla úplně zamotala, že je nedokázala rozplést. Škubala a trhala sebou tak prudce, až vyděsila malé barevné rybky, a ty s pláčem odpluly pryč.

Rozpustilí mořští tvorové si z Justýny rádi utahovali, tak jako i z ostatních mořských žáků. Justýnu to pochopitelně jen znervóznilo a byla ještě neohrabanejší. Nakonec se za svoji nemotornost začala hodně stydět, že se raději od všech držela stranou. Plavala si celé dny sama a byla moc smutná. Zdálo se jí, že kamkoli připlavala, slyšela jen chichotání a šeptání.

„Podívejte na to motovidlo!“ pokřikovali na ni žertem.

Aby se Justýna vyhnula posměchu, začala se ukrývat v mořských korálech a mezi balvany. Osvojila si k tomu tajný trik všech chobotnic: naučila se měnit barvu, aby se zamaskovala. Když třeba plavala těsně nad mořským dnem, zbarvila se přesně jako písek a kameny. Stala se tak pro ostatní neviditelnou. Nikdo se jí už nemohl posmívat.

Někdy ale Justýnu přepadl vztek z toho, že nemá kamarády. Tehdy chtěla…