Andělský hlas

Byl teplý letní podvečer. Sluníčko pomalu zapadalo a obloha vypadala, jako by ji Amálka vymalovala červenou temperou. Za chvíli bude tma, ale z okna bylo pořád ještě dobře vidět věžičku zámku i šumící řeku. Amálka už byla oblečená v pyžamku, ale ještě se jí nechtělo spát.

„Maminko, řekni mi pohádku! Víš kterou, tu o princezně, co bydlela tady na zámku,“ žadonila.

„To nebyla princezna, ale operní pěvkyně,“ s úsměvem poznamenala maminka.

„Ale bydlela na zámku, takže to musela být princezna. Povídej, mami. Prosím!“

Maminka tedy začala vyprávět o tom, jak se před mnoha a mnoha lety narodila malá holčička. Maminka s tatínkem ji pojmenovali Emílie, ale nikdo jí neřekl jinak než Ema. Ema měla čtyři sourozence. Rádi si spolu hráli venku a Ema měla neustále rozcuchané vlasy jako nějaká víla.

Její maminka si občas povzdechla: „Tatínku, podívej na naši Emu, už je to pomalu slečna, ale pořád běhá bosa. A představ si, včera jsem v kapse jejích šatiček našla malého pstruha. Byl ještě živý, naštěstí, ale povím ti, začínám si o ni dělat starosti. Co z ní jen bude?“

Tatínek nad tím jen mávl rukou a řekl: „Naše Ema je ještě malá, jen ji nech, ať si užije přírodu! Neboj se, co z ní bude. Vždyť nádherně maluje. A na podzim ve městě začne chodit na housle a na hodiny zpěvu.“

„Máš pravdu, zpívá opravdu nádherně. Jako skřivánek.“

„To má po tobě,“ řekl s uznáním tatínek.

Ema byla moc nadaná holčička. Zpívat začala dokonce ještě dříve než mluvit. Často si vymýšlela vlastní melodie nebo broukala panenkám. A každý večer zpívala ukolébavku svým sourozencům. Všichni leželi vedle sebe ve velké posteli a občas se k nim připojovala i maminka s tatínkem. Postel byla plná měkkých, hebkých polštářů, vedle ní praskal v krbu oheň a Ema…