Filoménin fantastický bunkr

Dalo by se říci, že pětiletá Filoménka byla per-fek-ci-o-nis-tka. To dlouhé slovo znamená, že všechno chtěla mít dokonalé. Její pokojíček nebyl jen čistý, ale přímo bezvadně vyleštěný. Filoménka někdy dokonce měřila, zda její botičky v botníku stojí v přesných rozestupech.

Každé ráno a každý večer důkladně vyrovnala všechny záhyby na své přikrývce. A stejně precizní byla i při jídle – na talíři musela mít vše úhledně odděleno od sebe. A když dojedla, talíř musel zůstat naprosto čistý. Dokonce i když kráčela, kráčela velmi opatrně.

Její mladší bratříček Robin měl čtyři roky. Vůbec byste však neřekli, že jsou to sourozenci! Robin byl hlučný, nepořádný a všechny jeho věci a hlavně boty věčně zůstávaly poházené na jedné hromadě. Tady v chodbě mu ležela jedna ponožka a v obýváku druhá. Stále bylo slyšet, jak přebíhá z pokoje do pokoje.

Jeho pokojíček vypadal jako po výbuchu – a ani se neptejte Filomény, jak jedl! Ani zdaleka všechno jídlo z talíře nedoputovalo do jeho úst. Byl tak hlučný a všetečný, že to Filoménu ne-nor-mál-ně zlobilo.

V jednu deštivou sobotu zůstali oba doma. Filoména právě úhledně skládala šatičky pro panenky, když do její hromádky nabouralo Robinovo auto a drobné oblečení se rozsypalo všude kolem.

„Ale už mám toho dost!“ zvolala Filoménka. „Udělám si vlastní speciální místo, které bude hezké a uklizené! Udělám si bunkr! Jen pro sebe!“

Robin se na ni zadíval. „A můžu ti pomoct?“ žadonil. „Mně stavění bunkrů jde docela dobře.“

„Tobě jde dobře akorát tak dělání nepořádku,“ odsekla Filoménka a odkráčela do pokoje, aby si tam našla materiál na stavění.

Potom se rozhlédla po svém čisťoučkém pokojíčku a zamyslela se. „Hmm, není tu toho moc. Možná bych mohla použít svůj stoleček a přehodit přes něj deku?“ řekla si.

Sundala z malého kulatého stolku lampičku i…