Kdysi dávno pradávno bylo jednou jedno království a v něm nádherný královský zámek. Na zámku žil král se svojí královnou, kteří měli všeho dostatek, pouze jedno jediné jim nebylo zatím dopřáno – děťátko. Každý den vstávali s nadějí, že jednoho dne se i oni budou moci těšit z královského potomka.
Jednou se královna procházela po zahradě. Slyšela kvákat žáby, a když přišla k jezírku, viděla je vyhřívat se na listech leknínů. Najednou k ní jedna z žab přiskočila a říká: „Vaše přání bude splněno, nejpozději do roka budete mít dceru.“
Jak žába z jezírka předpověděla, tak se také stalo. Královně se zanedlouho narodila malá princeznička. Král byl od té chvíle široko daleko nejšťastnějším člověkem. Na počest narození svojí dcerky vystrojil velkolepou slavnost, aby se o tu radost podělil se všemi.
Jak bylo zvykem, mezi pozvanými hosty nesměly chybět sudičky, které měly určit budoucí osud královské dcery. Sudiček bylo celkem třináct, ale král se samou radostí zmýlil, na slavnost pozval jen dvanáct z nich a na třináctou zapomněl.
V den konání slavnosti bylo v celém království veselo. Všude panovala dobrá nálada, dokonce i služebnictvo si po chodbách zámku pískalo. Na hostině se stoly prohýbaly pod obrovským množstvím všelijakých dobrot. Hosté se bavili, tancovali a oslavovali společně s královskou rodinou.
O půlnoci přišly na řadu sudičky se svými věštbami pro královskou dceru. Jedna po druhé předpovídaly malé princezně příznivý osud – krásu, moudrost, ctnost, bohatství a další příznivé věštby. Ale ještě předtím, než přišla na řadu poslední z dvanácti pozvaných sudiček, přerušila slavnost neočekávaná návštěva. Ve dveřích se objevila třináctá, nepozvaná sudička v dlouhých černých šatech. Jen co vešla do místnosti, všichni ztichli a upírali zrak směrem ke dveřím. V jejím pohledu se zračil hněv – ona jediná nebyla na slavnost pozvaná.
Temným hlasem…
