Pavol Dobšinský
O dvanácti měsíčkách
Klasický příběh o tom, že dobro vždy vítězí nad zlem. Když Marušku vyžene zlá macecha v zimě do lesa, aby jí nasbírala fialky nebo jahody, pomůže jí dvanáct měsíčků díky své nadpřirozené síle.
Kdysi dávno pradávno
Jednou se královna procházela po zahradě. Slyšela kvákat
Jak žába z jezírka předpověděla, tak se také stalo. Královně se zanedlouho narodila malá
Jak bylo zvykem, mezi pozvanými hosty nesměly chybět
V den konání slavnosti bylo v celém království veselo. Všude panovala dobrá
O půlnoci přišly na řadu sudičky se svými věštbami pro královskou dceru. Jedna po druhé předpovídaly malé princezně příznivý osud – krásu, moudrost, ctnost, bohatství a další příznivé
Temným hlasem vyslovila hrozivou věštbu: „Až princezna dovrší patnáctý rok, píchne se o trn růže a
Všichni zkameněli hrůzou. Královna zbledla a král se nezmohl ani na slovo.
Věštba se už nijak nedala zrušit, ale pomohla aspoň poslední sudička, která takto promluvila: „Princezna nezemře, ale usne dlouhým spánkem, který bude trvat sto let.“
Hned na druhý den vydal král rozkaz, aby v celém království zničili všechny růžové keře. Nesměla zůstat ani jediná větvička, na které by mohl vyrůst nebezpečný trn.
Jak princezna rostla, postupně se naplňovala jedna věštba za druhou. Princezna vyrostla do krásy, byla moudrá, šikovná, milá, každý si ji hned na první pohled oblíbil. Ale růže byste v celém království hledali marně. Už dlouhé roky byly zakázané, aby byla princezna chráněná před hrozivou
Ani se nenadáli a nadešel den, kdy princezna slavila patnácté narozeniny.
Princezna si před narozeninovou oslavou krátila čas procházkami po královských komnatách, kterých byly v obrovském zámku
Princezna opatrně vešla do malé komůrky, ve které bylo jen jedno nevelké okno. Na stěnách visely pavučiny, starý nábytek byl zaprášený a všechno vypadalo tak, jako by tam už dlouhé roky nevkročila žádná živá duše. Vzápětí si princezna všimla květiny na okně. Byla v malém květináči a měla krásné červené lístky, které působily, jako by byly z úplně jiného světa. Princezna byla zvyklá trávit v královské zahradě téměř každou volnou chvilku, ale takovou květinu vůbec neznala. V zahradě určitě nerostla. Popošla blíž k oknu, aby se pokochala tou nádhernou
To však nebylo jediné neštěstí, které zámek postihlo. V tu chvíli usnuli i královští rodiče, služebnictvo i hosté, kteří přišli na narozeninovou
Za několik roků růže pohltily celý zámek a schovaly ho do svých útrob.
Příběh o zakletém království a spící princezně se postupně šířil do celého kraje. Děti si při hře šuškaly, že někde daleko, za desatero horami, je ukryté království, které nikdo nedokáže zachránit. Malí chlapci šermovali na louce s
Mnoho vesnických mládenců, ale i princů z jiných království se během dlouhých desetiletí pokoušelo k zámku dostat. Každý z nich však došel pouze k vysoké růžové houštině, skrz kterou nebylo možné projít, ať se o to jakkoliv snažili. Marně si meče
Až jednoho dne projížděl krajem mladý princ Julián. Jeho kůň potřeboval
Zatímco princ odpočíval a pochutnával si na domácích pečených buchtách, zaslechl přes okno, které vedlo do zahrady, jak kovářova žena vypráví dětem něco o zakletém království.
„A v té chvíli se naplnilo to, co sudička vyřkla po narození princezny. Hlubokým a sto roků trvajícím spánkem usnula nejen překrásná princezna, ale i celé království se vším živým, co v něm bylo. Zámek navíc od té doby stráží nepřekonatelná stěna, kterou vytvořily husté růžové keře s ostrými trny. Přes tu se skutečně ještě žádnému mládenci, ba ani princi, nepodařilo dostat k zakletému zámku. Tolik jich to už zkoušelo, ale marně. A tak tam Šípková Růženka, i se svým královským otcem a královnou, spí dosud,“ ukončila příběh kovářova žena a děti přitom úžasem zapomněly i ústa
Vyprávění o spící princezně zaujalo i prince Juliána. Prudce se postavil a rychlým krokem si to namířil za
Vydal se tedy na strastiplnou cestu ke spícímu
Princ se ocitl na královském dvoře. Vládlo tam úplné ticho, napravo leželi dva spící lovečtí psi, zapřažení koně stáli jako zamrzlí a lidé byli v různých pózách jako sochy. Vešel do zámku a ve velkém sále viděl na královském trůnu spícího krále, královnu a mnoho dalších spících lidí, oblečených do honosných šatů. Postupně prošel všemi královskými komnatami, ale Šípkovou Růženku v žádné z nich nenašel.
Až úplně nakonec objevil poslední
V tom okamžiku se Šípková Růženka probudila, otevřela oči a upřeně hleděla na mladého prince. Jeho láska ji zachránila. Šťastná dvojice se chytila za ruce a radostně se rozběhla za králem a
K rodině kováře se brzy donesla radostná zpráva, že princi, kterému koně okoval, se přece jen podařilo celé království vysvobodit z hlubokého spánku. A doslechl se i o tom, že se v království chystá