Dvěma bratrům jednoho dne umřel otec. Ale dědictví, které po něm zůstalo, si nerozdělili spravedlivě. Starší si vzal ovce, koně, voly i všechny statky. Mladšího bratra vystěhoval do vedlejší chalupy a nechal mu jen to, co už sám nechtěl: drobky, zbytky a pár bídných volků. Aby mladší bratr hladem neumřel, chodil s těmi bídnými voly do lesa kácet javory. Z javorového dřeva doma vyráběl lžíce a talíře, které potom na trzích prodával. A celkem dobře se mu dařilo, dokud javory v lese byly a měl z čeho výrobky vyřezávat.
Jednoho dne však přišel do lesa a v celém lese nedokázal najít pořádný javor. Jak tak chodil nešťastný křížem krážem, uslyšel nějaké kroky. Rychle se schoval a za chvíli co nevidí? Dvanáct statných chlapů, zbojníků, a každý z nich měl plné pytle přehozené přes rameno. Zastavili se před jakousi skálou a jeden z nich zvolal: „Hopsa, horsa – země, otevři se!“
Země se s velkým hřmotem zatřásla, skála zapraskala a otevřela se. Všichni naházeli pytle do otvoru ve skále a ten samý chlap potom zvolal:„Hopsa, horsa – země, zavři se!“
Země se zatřásla, skála zapraskala, zavřela se a chlapi odpochodovali tam, odkud se vzali. Řezbář dlouho neotálel. Chvilku počkal, až bude vzduch čistý, a když už nikde ani živé duše nebylo, postavil se sám před tu skálu a zvolal: „Hopsa, horsa – země, otevři se!“
Země se zatřásla, skála zapraskala a otevřela se. Vešel do otvoru ve skále a tolik bohatství, co ho tam čekalo, jakživ ještě neviděl. Našel i těch dvanáct pytlů, které tam zbojníci naházeli, a na mou duši, byly plné zlatých dukátů. Odnosil je pěkně po jednom na žebřiňák, a když i poslední pytel byl na voze naložený, zvolal: „Hopsa, horsa – země, zavři se!“
Země se zatřásla, skála zapraskala…
