Kocour v botách

V jednom odlehlém kraji stál kdysi dávno velký mlýn. Žil v něm starý mlynář se svými třemi syny. Časy byly tehdy těžké, a tak si i oni žili ve skromných podmínkách. Od rána do večera museli všichni čtyři pracovat ve mlýně, aby si vydělali na živobytí. Mlynář mlel mouku a synové mu se vším pomáhali. Namletou mouku každý den naložili na vozík se zapřaženým koníkem a šli ji prodat do vesnice nebo do nedalekého zámku.

Jednoho dne však mlynář těžce onemocněl, a protože tušil, že nadešly jeho poslední dny na tomto světě, zavolal si k sobě všechny syny.

„Synové moji, zřejmě už nastala moje chvíle a brzy se budete o mlýn muset postarat sami. Není toho mnoho, co vám tu po sobě zanechám, ale věřím, že se mezi sebou o všechno spravedlivě podělíte,“ řekl starý mlynář svým třem synům.

Mlynářova předtucha se už za pár dní naplnila, a tak si synové začali dělit to, co jim zanechal. Nejstarší ze synů si vzal otcův mlýn, druhý si přivlastnil vozík s koníkem, a nejmladšímu z bratrů zůstal jen zrzavý kocour, který se věčně potuloval po mlýně.

Zatímco starší bratři si díky dědictví měli jak na obživu vydělat, ten nejmladší si dělal starosti, co si nyní počne. Jaký jen bude mít užitek z kocoura, který se na nic nehodí? A navíc, starší bratři ho už ve mlýně nechtěli ani vidět a při první příležitosti jej vyhnali.

„Bratříčku, nedá se nic dělat, už tě tu nepotřebujeme. Běž hledat štěstí jinam. A toho kocoura si vezmi pěkně s sebou, jen nám tu překáží. A bys neřekl, že jsme se k tobě zachovali zle, tu máš na cestu dva groše,“ řekl nejstarší bratr povýšeně a hodil na stůl dvě zlatky.

Nejmladšímu ze synů nezbývalo než se vydat do světa. Uctivě bratrům poděkoval, vzal…