Popelka

Kdysi dávno pradávno, v zemi, kde se v dálce vyjímal majestátní královský zámek, žil jeden muž. Od té doby, co přišel o svoji milovanou manželku, uběhlo už několik roků a jemu tak zůstala jen překrásná dcera, kterou měl nadevše rád a kterou se snažil vychovávat, jak nejlépe dokázal. Měla laskavé srdce, stejně jako její maminka, a do jakékoliv práce se s radostí pustila a každému vždy ochotně pomohla.

Její otec se však právě chystal podruhé oženit. Jeho nastávající byla pyšná a zlomyslná, do sebe zahleděná, která se před svým novým mužem věčně přetvařovala, a tak ji považoval za dobrou a milující ženu. Ale jen co bylo po svatebním obřadu, ukázala se její pravá tvář – povýšená a nenávistná. A, bohužel, ani její dvě dcery, Nina a Lena, nebyly o nic lepší. Jakákoliv práce se jim doslova hnusila, a obě dvě nejvíc času trávily před zrcadlem.

Macecha se k nevlastní dceři chovala od prvního dne nehezky a bezcitně. Nemohla totiž snést, že byla hezčí a šikovnější než její dvě dcery. Všechny tři si z ní hned udělaly služku; nejenže je všechny musela obskakovat, česat a starat se o ně, jako by byly nějaké královny, ještě k tomu jí dávaly jen tu nejhorší a nejšpinavější práci. A té bylo pokaždé tolik, že celé dny ani nevystrčila paty z domu. Jednou musela umývat hromadu špinavého nádobí, potom vytírat podlahu, vařit, šít nebo vymetat krb, takže tvář měla neustále umouněnou od popela. Ani to jí však na kráse neubralo.

„Ty špindíro, podívej se, jak zase vypadáš! Dokonce i šaty máš celé od popela! Vypadáš jako Popelka,“ řekla jí jednou macecha a od toho dne jí neřekli jinak. Ba dokonce někdy ji dokonce častovaly i horšími jmény.

Nevlastní sestry jí ihned všechny pěkné šaty zabavily a nechaly jí jen dvoje staré. I…