Dlouhý, Široký a Bystrozraký

Bylo jednou jedno království a v něm žil král se svou jedinou dcerou. Ta byla krásná a bystrá, ale velmi vybíravá. Z blízka i z daleka chodili za ní princové na námluvy, jenže ani jeden se jí nezalíbil.

Jednoho dne řekla: „Vezmu si jen toho, kdo mě tři dny a tři noci v mojí komnatě uhlídá a nedovolí mi utéct. Avšak ten, komu uteču, bude o hlavu kratší.“

Utrápený král jen svojí královskou hlavou kroutil, ale jeho dcera si to nenechala rozmluvit. Scházeli se princové i knížata z celého světa, ale bystrá princezna každému nakonec utekla.

Až se jednoho dne mladý kralevic Martin doslechl o jakési princezně, která se vdá jen za toho, kdo ji tři dny a tři noci uhlídá. Hned se sbalil na dlouhou cestu a také on se vydal zkusit štěstí.

Jak tak jde a cestou si píská, spatří před sebou nějakého člověka. „Kampak ses vydal?“ zeptal se Martin.

„Jdu jen tak do světa, jestli si na mě nějaké štěstí nesedne,“ odpověděl vandrovník.

„A co umíš?“ dál vyzvídal Martin.

„Umím to, co nikdo jiný nedokáže. Umím tak vypoulit břicho, že mě ani na té nejširší cestě nikdo neobejde.“ A hned také začal břicho tak nafukovat, že se na cestu vedle něj už nikdo nevešel.

Martin jen oči vyvaluje, jaké chlapisko potkal. „A poslouchej, nešel bys se mnou? To štěstí se dvěma bude lépe hledat,“ navrhl mu Martin.

Široký hned přikývl a už šli dva. Jak tak jdou, potkají člověka hubeného jako žížala.

„Kampak jdeš?“ promluvil hned Martin.

„Jen tak do světa, zda si na mě nějaké štěstí nesedne,“ odvětil vyhublý vandrovník.

„A co umíš?“ vyptával se dál Martin.

„Umím to, co nikdo jiný nedokáže. Umím dělat mílové kroky a ruce až k oblakům natáhnout.“ A vskutku, hned se natáhl tak,…