O sově, která prý byla hloupá

Bylo, nebylo, v zemi hedvábného lesa a žbluňkající řeky žila jedna soví rodinka. Máma sova vychovávala sama tři malé sovičky. Z každé měla stejnou radost, jenže teď, když do školy nastoupila také nejmladší sovička Anička, právě s ní měla o dost víc starostí. Ačkoliv se snažila, jak mohla, ze školy nosívala domů samé špatné známky. A máma sova to nedokázala pochopit.

„Aničko, vždyť jsi přece sova, tak proč nejsi moudrá? Domů nosíš jen špatné známky, na rodičovské schůzce si mi paní učitelka pokaždé stěžuje na tvůj špatný prospěch. Jak je to možné?“ říká Aničce ustaraná máma.

„Já nevím, mami. Vždyť já se snažím, jak můžu. Ale nevím, proč mi to nejde. Ničemu z toho, co je na tabuli, nerozumím,“ odpovídala bezradně sovička.

„Vždyť paní učitelka je přece zkušená, musí ti to umět vysvětlit,“ osopila se na ni máma.

Do jejich debaty se připojily i starší sestry Věrka a Agátka. „Ale vždyť existují i hloupé sovy, mami. A naše Anča je toho živým příkladem,“ zahoukala Věra škodolibým tónem.

„Vskutku tak, nemůžou být všechny sovy moudré,“ doplnila ji Agáta.

Sovička Anička sklopila smutně očka a schoulila se do kouta.

„To nevadí, dcerko moje, i když nejsi moc chytrá a nemáš dobrý prospěch, mám tě stejně ráda jako tvoje sestry. Ale mohla by ses snažit ještě trochu víc,“ řekla máma sova vlídným hlasem.

Druhý den, když sovička Anička kráčela do školy, zpoza rohu na ni vyskočili spolužáci a začali ji slovně bombardovat: „Hloupá sova, huhu, huhu,“ posmíval se jí zajíc. A potom do ní ještě navíc strčil.

„Slyšeli jsme, že jsi nejhloupější sova v celé škole, ba dokonce v celém lese. Je to pravda?“ pustili se do sovičky také ostatní.

„Dejte mi pokoj,“ zahoukala sovička a rychle odletěla do úkrytu.

Byla z toho moc smutná, přesmutná.…