Jana Kačmárová
Jak si lištička přála hezčí ocásek
Lišku Smíšku trápí, že její ocas se krásou nevyrovná ostatním, zejména když si z ní ostatní lišky tropí posměch. Ale nečekaná nehoda jí připomene, že si zapomněla vážit toho, co má.


Byla jednou jedna kachna. Ta kachna žila na ostrůvku uprostřed jezera, které lemovaly vysoké topoly. Jezero bylo domovem více kachních rodin, ale také labutí, žab a rybiček.
Kachna se už náramně těšila na svoji vlastní rodinku a představovala si, jak i ona bude hrdě po jezeře plavat a za ní půjdou v zástupu malá káčátka. Seděla na vajíčkách a očekávala, že se brzy vylíhnou. A opravdu se zanedlouho začalo z vajíček ozývat
Šest vajíček se už vylíhlo a malá káčátka pobíhala sem a tam. Zářila jako malá žlutá sluníčka. Jedno hezčí než druhé. Byla hned nedočkavá a zvědavá, co je čeká za rákosím, ale máma kachna je zobákem pokaždé zastavila. Čekala ještě na poslední, sedmé vejce. Bylo o něco větší než ostatní vajíčka a káčátku se z něho na svět jaksi nechtělo. Až za hodnou chvíli se konečně i z posledního vajíčka ozvaly dlouho očekávané
Hned, jak se ostatní káčátka naučila mluvit, začala se šedému káčátku posmívat. Říkala mu, že je
Když šla kolem nich stará husa, hlasitě
„Ani nápad. Jednoho dne i z něho vyroste krásná kachna. A ať je jaké chce, je přece moje,“ oponovala jí máma kachna.
Káčátko si jen smutně