O slavíkovi, který ztratil hlásek

Děti, věděly jste, že každý květ na louce má svoji vílu a každý strom v lese zase svého skřítka? Ty víly a skřítkové se o kvítky a stromy starají. Nu, a v dubu bydlí skřítek Dubík. Je veselé povahy a má rád dobrodružství, která s obyvateli lesa zažívá každý den. Tady je jedno z nich.

Všechna zvířátka v lese s oblibou poslouchala zpěv slavíka. A on jim vždy velmi rád zazpíval. Každé ráno slavík vstal, rozcvičil si hlásek, vyletěl z hnízda na větev a začal prozpěvovat. Zvířátka se rázem seběhla okolo stromu, na němž slavík bydlel, a poslouchala jeho zpěv.

Jenže slavík byl dost nezodpovědný. Měl veselou povahu, rád dováděl a létal. No, a potom se pokaždé napil ledové vody ze studánky.

„Slavíku, slavíku, jednou na to doplatíš. Dávej si pozor na svůj krásný hlásek,“ říkala mu zvířátka. Ale on tyto rady nebral vážně a smál se jim. „Já – a ztratit svůj hlásek?“

Až jednoho rána slavík vstal a chtěl si jako obvykle rozcvičit hlasivky. Nadechl se a… nic. Vyšlo z něho jen jakési zachrčení. Zkusil to ještě jednou, ale marně, znovu se ozval pouze chrapot.

„Co se to stalo?“ šeptal chraplavým hlasem vystrašený slavík. Co jen teď budu dělat? pomyslel si v duchu.

Zvířátka to ráno marně čekala pod stromem na slavíkův zpěv.

„To se ještě nikdy nestalo, že by nám slavík ráno nezazpíval,“ divila se. „Snad se mu něco nestalo.“

„Hej, slavíku, slavíku! Jsi v pořádku?“ zavyl vlk.

Ale slavík se vůbec neukázal.

„Někdo by měl za ním vylézt nahoru,“ podotkl jezevec.

„Já za ním půjdu,“ nabídla se veverka a skočila na strom. Jen co vylezla nahoru, zaklepala na dvířka slavíkova příbytku. „To jsem já, veverka.“ Ale nikdo se neozýval. Klepala tedy neúnavně dál. „Jsi tam, slavíku?“ ptala se co nejhlasitěji.…