O pichlavém čertíkovi

Do školky, na sídlišti v městečku, chodil nezbedný chlapec. Neustále vyváděl, dětem bral hračky, nedal jim pokoj a každému dělal zle. Ale když byl chlapec sám, byl to čistý andílek. Rád si prohlížel obrázkové knížky, díval se na pohádky o zvířátkách a velmi se mu nelíbilo, když se jim nějak ubližovalo.

„Opravdu, když je doma, je velmi milý a zodpovědný. Uklidí si po sobě, i nádobí dokonce odnáší do dřezu,“ bránila synka maminka, když se ve školce setkala s paní učitelkou.

„Tak tomu nevěřím. Tady jako by s ním všichni čerti šili. Rozhazuje hračky, vyplazuje jazyk – dokonce i na mě. Nevím, nevím,“ nechtěla uvěřit paní učitelka.

Ale maminka paní učitelce všechno věřila, protože nejednou svého synka viděla, jak na hřišti ubližuje jiným dětem. Nikdo však nevěděl o tom, že v jeho nitru, blízko chlapcova srdíčka, bydlel malý čertík. A jeho největší zábava byla otravovat a popichovat chlapce svými vidlemi.

Vypadalo to asi takto. Chlapec přišel ráno normálně do školky, úplně klidný, dobře naladěný. Ale najednou hop! A už chtěl dělat něco špatného. Záviděl dětem hračky, všechno mu vadilo a ani chvilku nedokázal posedět. To už zase ten malý čertík začal s popichováním chlapcova srdíčka.

Jenže chlapec měl v sobě i andílka, který ho měl neustále hlídat a pomáhat mu proti čertíkovi. Ale to by chlapec musel toho andílka slyšet. Tedy, on ho někdy i slyšel – doma, když byl sám se svými hračkami. Pravda, lehčí bylo poslouchat zlobivého a nevychovaného čertíka, protože ten ho nabádal k samým nezbednostem. Ale změnit se dá všechno. Jen musí přijít ta správná chvilka.

A ta nastala, když do školky nastoupila nová paní učitelka. Pro ni neexistovalo dobré nebo zlé dítě. Zkrátka – dítě jako dítě. Některé je jako andílek, některé trošku pozlobí a jiné zase…

„Jožko…“

Hup! Zapomněl…