O městské a polní myši

Byla nebyla jedna malá myš. Tedy vlastně dvě malé myši. Ne že by jich na světě nebylo více, ale o ostatních se v tomto příběhu nemluví.

Jedna z těch dvou myší odmalička žila na poli, řekli bychom, že to byla venkovanka. Celé dny hrabala hlínu a pobíhala mezi svými úzkými cestičkami, které si postupně vytvořila na obrovském pšeničném poli. Nohy měla opravdu rychlé, raz dva se dostala na opačný konec pole, které by jistě dokázala poznat i poslepu.

No a tato polní myš měla sestřenici, která žila v nedalekém městě. Jednoho dne ji pozvala k sobě na návštěvu, že si trochu popovídají a společně se projdou po polních cestičkách. Sestřenice z města, samozřejmě, pozvání přijala, sbalila si kufry a vydala se na návštěvu na venkov.

Polní myš měla svoji městskou sestřenici velmi ráda, a tak jí připravila co nejsrdečnější přivítání. Nachystala jí různé kořínky, fazoli i suchý chleba. To bylo to nejlepší, co jí mohla nabídnout. Všeho byla spousta a sestřenice z města se mohla dosyta najíst.

Nu a za chvíli už polní myš přívítala sestřenici ve svém skromném příbytku. Pištěly radostí jedna přes druhou, protože se už velmi dlouho neviděly.

„Pojď se nejdříve trochu najíst a odpočinout po dlouhé cestě, sestřeničko moje,“ povídá polní myš a hned zavedla kamarádku k připravenému jídlu, které tak precizně chystala.

Ale městská myš začala ohrnovat svůj dlouhý nos nad tímto obyčejným venkovským jídlem. Říká: „Ach, sestřeničko, sestřeničko. Já opravdu nemohu pochopit, jak můžeš někomu nabízet toto nechutné a podřadné jídlo. No, je mi jasné, že od tohoto zapadákova se skutečně nedá nic lepšího očekávat,“ pohrdavě řečnila vybíravá městská myš. „Víš co, pojď jen hezky ke mně do města. Ukážu ti, co je to skutečný život a hlavně pořádné jídlo. U mě zažiješ, jaké to je, žít opravdu na úrovni. Můžeš…