Jak se Tulák ztratil

Skrze nedoléhající prkna ve stěně stodoly pronikl sluneční paprsek a pošimral na nose spícího zrzavého kocoura. Zvíře líně pootevřelo jedno zelené oko, pak druhé, labužnicky se protáhlo a vyskočilo na nohy.

Sluníčko! A svítí už od rána! Konečně přišlo jaro, jupí! Bylo to první, co problesklo Tulákovi hlavou. Co se na něj načekal! Zima byla pro mladého kocourka plného sil dlouhá, otravná a mimořádně nudná. Vesnice, les i louka jako by se uložily na dlouhé měsíce ke spánku a dny plynuly v nekonečné šedi. Tomu je ale konec! S ranním sluncem přichází světlo, teplo a život! Tulák vyskočil ze svého pelíšku a hbitě se prosmýkl dírou pod vraty, aby se mohl tou ranní krásou pokochat na vlastní oči.

A skutečně. Tam, kde se ještě před pár dny leskly kaluže po posledních zbytcích sněhu, tam najednou bylo sucho, a z půdy dokonce začínaly rašit první zelené výhonky. Tam, kde visely těžké mraky hrozící studenými přeháňkami, zářila blankytná obloha bez jediné bílé šmouhy. Slunce si prodíralo cestu suchými korunami stromů, co mu jen síly stačily, a Tulák radostí jen zářil. Přišel opravdový první jarní den.

To stojí za malý výlet! Kocourek nemusel přemýšlet dvakrát. Plavně přeskočil plot a vydal se na procházku podél potoka. S nadšením si prohlížel stará známá místa, která mu v zimním období na dlouhou dobu schoval sníh. Rozvodněný potok, na jehož břehu vyrostlo pár sněženek, stezku mezi stromy v lese, staré známé mraveniště, kde se posledně nechal pokousat…

No vida, jak je to tu najednou pěkné, když se tu všude neválí ten studený sníh, fuj. Podívejme se. Jeden dům, druhý dům, políčko, kostel, hospoda na návsi… Tak moment. Někdo nám v zimě vyměnil náves? Hospoda má být tady vpravo, ne přede mnou. A kde se tu vzal obchod? My přece nemáme…