V jedné daleké zemi nebyly téměř žádné kopce. Jen rovná zem s krásnými zelenými loukami a jezírky. U jednoho takového jezírka stál velký majestátný dub. Už tam musel růst mnoho let, protože měl opravdu silný a pevný kmen a jeho koruna byla pořádně rozvětvená a hustá. Dub byl velmi hrdý na svoji sílu a krásu. Neustále všem kolem připomínal, že je nejhezčí a nejsilnější.
„Nikdo na mě nemá a nikdo si na mě netroufne,“ říkával často, aby svoje okolí ujistil o své síle a kráse.
Nedaleko, na břehu jezírka, rostla třtina. Dub si jí nikdy pořádně nevšímal, protože třtina byla malá, klidná a tichá. Nijak na sebe neupozorňovala, jen občas ve větru jemně šuměla listím. Kromě toho poskytovala úkryt malým živočichům, kteří se v jejím stínu cítili bezpečně.
Jednoho dne přišel do krajiny silný vítr. Hrozivě vyl a ničil všechno, co mu stálo v cestě. Větve stromů se lámaly, jako by byly ze zápalek. Střechy na domech létaly všude po okolí, okenice bouchaly a rozbíjely okna. Každý, kdo mohl, schoval se, kde se dalo.
Když přišla vichřice k jezírku, dub hrdě stál a hroznému větru kladl odpor. Ještě nic nedokázalo tento starý, majestátný dub přemoci, a tak byl přesvědčený, že i tomuto větru bez problémů odolá. Jenže v ten den byl vítr silnější než kdykoliv předtím.
Po těžkém boji se dub vyvalil z kořenů a zřítil se k zemi. Když poražený strom padl na zem, všiml si malé třtiny u jezírka. Vůbec se nezdálo, že by jí vítr dělal nějaké starosti. Neustále se kývala z boku na bok podle toho, jak vítr měnil směr. Když víc zafoukalo, jen jemně zašuměla a odolávala dál. Dub, sražený k zemi, to jen nechápavě sledoval.
„Jak je možné, že dokážeš odolat tak silnému větru? Jsi tak křehká a…
