Neobyčejná závodnice

Lucka si pořádně utáhla gumičky na obou copech. Rozhlédla se kolem sebe. Po obou stranách viděla plno dětí připravených ke startu. Závody začnou každou chvíli.

Všichni malí závodníci kontrolovali své přilby, oblečení, bicykly a řetězy. Diváci, hlavně maminky a tatínkové, se usmívali, mávali a fotili malé sportovce. Rozhodčí pokřikovali poslední pokyny.

Lucce se zdálo, že se oči všech upírají na ni. Nic si však z toho nedělala. Důkladně si zapnula přilbu, na nos dala sluneční brýle a na ruce natáhla rukavice.

Vtom zazněl výstřel ze startovací pistole. Všichni okamžitě vyrazili co nejrychleji vpřed. Trať nebyla krátká. Vedla přes celé město, a dokonce ještě trochu dál, až k polím. Na každého závodníka čekala dvě kola – dohromady devět kilometrů.

Když projeli prvními třemi ulicemi, před Luckou už uháněli tři chlapci a teď ji předjely další dvě děti. Ale ona roztáčela kola, jak nejrychleji dovedla. Letěla jako vítr a ten pocit se jí líbil. Byly to její první závody a netušila, jak to celé dopadne. I když se tak snažila, předjížděli ji další a další závodníci.

„Achjo, vždyť skončím jako poslední!“ pomyslela si smutně. Právě ukončila první kolo a řítila se co nejrychleji do dalšího. Diváci okolo tratě povzbuzovali závodníky.

Byli jen těsně za městem, když vtom zaslechla, jak se k ní zezadu přibližuje ten nejrychlejší závodník. Měl skvělé kolo, žlutý závodnický dres a už teď vypadal jako vítěz.

„Tak to je hanba, předhoní mě o celé kolečko!“ smutně si pomyslela Lucka.

V té chvíli jí zničehonic praskla jedna duše. Málem se celá rozplácla na zemi. Nejrychlejší závodník ji předehnal jako blesk.

Potom si však všiml, co se stalo. Zpomalil a vrátil se k ní.

„Chceš pomoct?“ zeptal se a pohlédl na Lucčino píchlé kolo.

„Mám defekt!“ hlesla Lucka.

„Pojď, spolu to zvládneme!“ řekl jí chlapec. Chytil ji za zády a posouval…