Malá mořská víla

Hluboko v oceánu, kam se ani sluneční paprsky nedostanou, se na samotném dně moře rozprostíralo království. Bylo překrásné! Mělo korálové stěny a zdobily ho řasy všech možných barev. V království spolu v míru žili malé i velké ryby, rostlinky, mořští ježci, mořské víly a všelijací vodní živočichové. A všem vládl král, jeho matka a pět dcer. Králova matka pomáhala synovi s výchovou dcer, protože maminku už neměly.

V království se všem dobře žilo, protože všichni dodržovali určená pravidla. Jedno z pravidel znělo, že mořská víla se může podívat nad hladinu moře, až když dovrší věku patnácti let. Do té doby musí zůstat v podmořském království.

Nejstarší z královských dcer měla mít patnáct let už tento rok a ta nejmladší až za dlouhých pět. Všechny dcery měly svoji zahrádku a tam trávily většinu času. Nejmladší dcera měla v té svojí i mramorovou sochu prince, která se jí velmi líbila. Neustále ji obdivovala, čistila od drobných řas a mluvila s ní.

Babička jim často vyprávěla, jak je to všechno nad hladinou krásné. Avšak nikdy nezapomněla dodat, že i tak je nejkrásněji zde, na dně oceánu. Byl to přece jejich domov. Malá mořská víla se nemohla dočkat, kdy se konečně podívá na svět nad hladinou.

„Ach, ještě dlouhých pět roků,“ povzdechla si vždy při stařenčiných příbězích.

Jak čas plynul, každý rok poslouchala svoje sestry, jak nadšeně opěvují život nad hladinou moře. Jedna sestra se vynořila během noci, takže viděla krásnou noční oblohu, druhá se zase kochala barevným západem slunce, třetí viděla zelené stromy a vysoké kopce a čtvrtá ze sester vyšla nad hladinu v zimě, když byly všude kolem obrovské ledovce. Když čtyřem sestrám už toto všechno pomalu zevšednělo, ta nejmladší ještě ani neokusila, jaké to je.

Po čase konečně nadešel ten den, kdy malá mořská víla oslavila patnáct roků a…