Janko Polínko

Daleko předaleko stál jednou na kraji lesa malý dřevěný domek. Bydlel v něm zručný řezbář spolu se svojí milovanou ženou. Děti neměli, a tak jim nejednou bývalo hodně smutno samotným v domě.

Jednoho večera říká žena svému muži: „Poslyš, když máš tak šikovné ruce a už jsi všelijaké věci ze dřeva vyrobil, co kdybys nám i to děťátko vyřezal?“

Řezbář nelenil, druhý den vstal dříve než obvykle a jal se plnit prosbu své ženy. Vzal kus pěkného dřeva, ohobloval jej a zanedlouho z něho vytesal malého chlapečka. Když práci dokončil, odnesl ho ženě, a ačkoli byl ze dřeva, žena se k němu od první chvíle jako k živému chovala. Přivinula si ho, s láskou ho v maličké kolébce houpala a zpívat mu začala. A najednou – jaký zázrak! Nevídané se stalo skutečností – písnička dítě k životu vzkřísila. Pojmenovali ho jménem, které mu nejvíc sedlo – Janko Polínko.

Chlapec rostl jako z vody, a když už byl z něho téměř šohaj, požádal otce, aby pro něho vyrobil dřevěný rybářský člun. Otec se hned pustil do práce a co nevidět byl člun hotový. Janko Polínko se tak mohl vydat na člunu obživu shánět, a tak být rodičům nápomocný. Janko rybařil na moři vždy od časného rána, ptáčci mu vyzpěvovali a starostlivá mamka mu každý den oběd donesla a ze břehu mu nahlas zpívala:

„Pojď, Janíčku, moje zlatíčko. Ke břehu ty pojď, chutným jídlem si ulahoď.“

A Janko vždy, když tu písničku slyšel, už ke břehu připlul, s mamkou se uvítal, polévku si snědl a potom se znovu na moře vydal.

Ale jednoho dne také zlá ježibaba, která žila v chatrči za skalami, uslyšela, jak mamka na břehu svému synovi vyzpěvuje. Pozorně poslouchala, aby si všechna slova co nejlépe zapamatovala, a slídila, ve kterou hodinu mamka s obědem chodívá.…