O skleněném vrchu

Byli jednou dva bratři. Starší měl tolik peněz, že mohl mít všechno, na co si jen pomyslel. Byl bohatý, ale srdce měl jako z kamene a mysl temnou. Avšak jeho mladší bratr, ačkoliv byl chudý a často neměl co do úst, byl dobrosrdečný a pomáhal všem okolo.

Jednou přišla na mladšího bratra těžká chvíle. Vydal se tedy požádat staršího bratra o pytel uhlí, aby si mohl v noci přitopit, nebo aspoň o něco na zub, protože už tři dny nic nejedl. Ale jak svoji prosbu vyslovil, starší bratr ho jen chladně odbyl a s hněvem poslal pryč.

Neštastník se tedy vydal do lesa, že si tam nasbírá alespoň nějaké lesní plody. Hledal, bloudil, chodil sem a tam, až ho v lese zastihla temná noc. Všude kolem vládlo ticho, bylo slyšet jen houkání opuštěné sovy. Celý promrzlý a vyzáblý se schoulil na studenou zem. Jak jím tak zima třásla, vzpomenul si na příběh o Skleněném vrchu. Legenda říkala, že tam stále hoří oheň. „Aspoň se tam trochu ohřeju,“ přemýšlel s nadějí zmrzlý mladík. Vydal se hned pochmurnou nocí a kráčel, i když ani pořádně nevěděl kam, ani jak dlouhá cesta ho ještě čeká.

Vtom spatřil velkou záři vycházející z kopce a hned věděl, že dorazil do cíle. Vyškrábal se tedy až úplně nahoru na kopec a tam vidí, jak kolem ohně sedí dvanáct mužů.

Roztřeseným hlasem je potichu pozdravil a promluvil k nim: „Lidé dobří, mějte se mnou slitování. Celý se třesu zimou, chudý jsem a v mojí chalupě si nemám čím zatopit. Dovolte, abych se aspoň na chvilku u vašeho ohně ohřál.“

Všichni na něho obrátili zrak a jeden z nich mu říká: „Neboj se a přisedni si sem k nám, určitě ti bude tepleji.“

Sedl si tedy k ohni, ze kterého sálalo takové teplo, jaké…