Král Drozdí brada

12
 min
8
+
Otevřít v Readmio

Lidová pohádka o tom, že být pyšný a namyšlený se nevyplácí. Skutečné bohatství a krása přece pochází z naší upřímnosti, skromnosti a dobrosrdečnosti.

Tuhle pohádku si můžete zdarma
stáhnout jako PDF
a vytisknout. V aplikaci Readmio máte tuto možnost u každé pohádky.
Král Drozdí brada
QR kód
Oskenujte QR kód k otevření příběhu v aplikaci

Bylo nebylo, žila jednou jedna princezna. A věru, překrásná. Ale tak, jak byla hezká, byla také pyšná. Každému nápadníkovi, který ji přišel žádat o ruku, se vysmála a poslala ho nazpátek domů. Děvčata v jejím věku byla už všechna dávno provdaná, jen jí samolibost úplně zastřela oči.

Její královský otec se tedy jednoho dne rozhodl, že na zámek pozve všechny, kteří mají zájem o ruku jeho dcery, a z nich si princezna bude muset někoho vybrat.

Věru, na námluvy přišlo tolik princů, že král je musel seřadit podle majetků a titulů. Na začátku stáli králové a knížata a na konci rytíři. Princezna se u každého na chvíli zastavila a potom na něm našla něco, z čeho si začala utahovat. Jeden se jí zdál tlustý, druhý příliš vysoký, třetí byl prý křivý, další neměl vlasy, jiný byl zase červený jako rajče.

Ale nejvíc se bavila u prvního muže v řadě, jehož brada prý připomínala drozdí zobák. Chichotala se, a dokonce začala napodobovat drozdí zpěv.

To byla pro krále poslední kapka. Rozzlobil se a řekl dceři: „Už mám dost té tvé namyšlenosti. Tvoji ruku dám prvnímu tulákovi, který tě bude chtít za ženu.“ Nato odešel a všechny prince nechal poslat domů.

Zanedlouho šel kolem královského zámku tulák a vykřikoval: „Zazpívám vám, když dostanu odměnu!“

Král si ho dal zavolat a přikázal mu hrát. Tulák začal hrát na kytaru a jeho pěkný zpěv se ozýval po celém sálu.

„Dobře jsi hrál, dobře,“ pochválil ho král.

„A jaká bude odměna?“ zeptal se směle tulák.

Tehdy si král vzpomněl na svoji pyšnou dceru. „Za odměnu ti nabízím za ženu svoji dceru,“ prohlásil.

Princezně se to vůbec nelíbilo, ale když už král něco řekne, svoje slovo vždy dodrží. Dal zavolat kněze, aby jejich manželství co nejdříve zpečetil.

Když kněz přišel ke králi, princezně už bylo jasné, že její otec nežertuje. Konal se svatební obřad a otec se se svou dcerou začal loučit. „Nu, když jsi provdaná za obyčejného poddaného, neměla bys déle setrvávat na zámku,“ rázně jí oznámil.

Princezna si už nestihla vzít ani svoje nejoblíbenější šaty, protože královo slovo bylo zákonem. Tulák ji vzal za ruku a už společně kráčeli ze zámku. Princezna se nejdříve velmi zlobila, potom se její hněv změnil ve smutek a nakonec ji přešel i ten. Kráčeli ruku v ruce dlouho přes lesy a hory, až přišli na vrch, kde stálo lovecké sídlo.

„Ach, jak je tu pěkně. Čí jsou tyto lesy a sídlo?“ vyzvídala princezna.

„Tyto lesy patří tomu, z koho sis nedávno dělala legraci, když tě přišel žádat o ruku. Teď ho nazývají král Drozdí brada,“ odpověděl jí tulák.

Šli dál, přes širokou zeleň a pole.

„A tato pole? Čí jsou?“ opět se zeptala princezna.

„I ta jsou toho, z koho sis utahovala, když tě přišel žádat o ruku. Král Drozdí brada,“ zněla odpověď.

Princezna už litovala, že se posmívala tak bohatému králi. „Och, jak jsem jen byla hloupá,“ uvažovala nahlas.

Ušli už hodně dlouhou cestu, až se objevili v malebném městečku.

„Jaké krásné město. Komu patří?“ otázala se princezna a nadšeně se rozhlížela kolem sebe, i když už tušila odpověď.

„Patří tomu, komu ses vysmála, když tě přišel žádat o ruku. Král Drozdí brada mu říkají.“

Promiň mi, králi Drozdí brado, asi jsem byla opravdu moc pyšná,“ posteskla si princezna. Nu ale, teď je už pozdě plakat nad rozlitým mlékem. Zakrátko dorazili do svého nového domova. Byla to jen stará chatrč a při pohledu na ni princezně bylo smutno po její přepychové královské komnatě i nádherných šatech.

„Pojď, moje milá, tady budeme spolu žít,“ vzal ji tulák za ruku a vešli dovnitř.

Domek byl zařízený velmi skromně, ale když se princezna rozhlédla, zjistila, že je tam všechno, co potřebují. Stolek a dvě židle, pícka, na níž si mohli uvařit jídlo, a jednoduchá postel. Princezna byla dosud zvyklá na velikánskou postel s baldachýnem, ale teď se měli oba vyspat na dřevěné posteli, která byla o polovinu menší.

Tulák přikázal princezně, aby založila v peci oheň a uvařila něco k jídlu. Ta to však nikdy předtím nedělala a vůbec nevěděla, jak začít.

„Ach, vzal jsem si ženu, která neumí vařit!“ zvolal nešťastně tulák. Zatopil v peci, očistil rybu. Princezna jen zahanbeně hleděla, a proto vzala do ruky koště a aspoň zametla před chýší.

Tak spolu žili několik týdnů a princezna si postupně zvykala na těžkou práci. Ale časem se jídlo spotřebovalo a ani peněz už neměli dost.

„Jestli nechceme zahynout hladem, musíme si nějak vydělat,“ řekl tulák a dal princezně do rukou jehlice, ať uplete něco, co budou moci prodat na trhu. Ale jen co se do toho pustila, píchla se a jehlice jí popadaly na zem.

„Ach, jsi opravdu nemotorná,“ káral ji muž.

A tak jí donesl proutí, ať uplete košíky, které budou moci prodat. Ale princezna ani s proutím neuměla zacházet a cítila se úplně zbytečná.

Tulák dostal ještě jeden nápad – vyrobí hliněné hrnce a žena je půjde prodat na trh. Sedl si za hrnčířský kruh a nohama ho roztočil. Uběhlo pár hodin a tulák vyrobil pěkné hliněné hrnce. Naložil je ženě do rance a poslal ji na trh.

A opravdu, lidé ve městě s radostí nakupovali pěkné hrnce u hezké ženy. Prodala všechny, a tak se domů vrátila s dobrým výdělkem.

Peníze i jídlo jim vystačily na pár týdnů a potom se princezna musela opět vydat na trh prodávat hrnce, které tulák vyrobil. Rozložila hliněné nádoby a křičela na kolemjdoucí, aby si je přišli prohlédnout. Ale vtom se u ní zjevil jakýsi opilec a spadl rovnou na ně. Všechny hrnce se rozbily a zůstaly jen střepy.

„Co jen budu teď dělat?“ naříkala princezna. Nešťastná se vydala domů bez hrnců i bez peněz a všechno vyprávěla muži.

„Jak se ti to mohlo stát? Nic nedokážeš udělat pořádně,“ vyčítal jí.

Princezna byla velmi smutná, protože jim nastaly těžké časy bez pořádného jídla. Aby pomohla aspoň trochu, vydala se poprosit o práci v královské kuchyni. Pomohli jí, a přestože tam pracovala jen jako obyčejná služka, byla to možnost, jak dokázat manželovi, že není zbytečná. Za svoji práci v kuchyni však nedostávala peníze, pouze jídlo, které nosila muži domů po kapsách a v hrnečcích.

Brzy se po království rozneslo, že král Drozdí brada se bude ženit. Měla to být velkolepá slavnost, kam byli pozvaní ti nejvzácnější hosté. Všichni byli odění v nádherných róbách a princezna jim z kuchyně jen tiše záviděla a v duchu si vyčítala, že byla nevděčná a namyšlená. Tehdy na zámku si žila dobře a nic jí nechybělo. A teď v obyčejné, špinavé zástěře roznášela na obrovské stoly stříbrné tácky plné vybraných jídel. Ale uvědomila si, že ani teď jí nic nechybí. Žili sice skromně, ale měla svého muže, jehož měla ráda, a živila se rukama. Naučila se vařit, prát i hrnce vyrábět.

Za chvíli vešel do sálu i samotný král. Měl na sobě nádherný drahý oděv a množství šperků. Když spatřil u stolu princeznu, nečekaně ji oslovil a vyzval k tanci. Ale ona se mu styděla i jen ruku podat, vždyť byla špinavá a neupravená. Všichni se začali ušklíbat a v sálu se spustila pořádná vřava. Zmatená a zahanbená princezna to nevydržela a rozběhla se ven. Nechtěla, aby byl někdo svědkem jejích rozpaků. Takovou hanbou by se nejraději pod zem propadla.

Ale král Drozdí brada se rozběhl za ní a zastavil ji. Myslela si, že ji chce zesměšnit, aby se jí pomstil za námluvy na jejím bývalém hradě.

„Odpusťte mi, že jsem vás předtím zesměšnila, velmi mě to mrzí,“ sklonila pohled.

„Tvůj výsměch mě ranil, to ano. Nu ale podívej se lépe. Já jsem tvůj muž – ten tulák z chatrče. I tím opilcem na trhu, co ti hrnce porozbíjel, jsem byl já. To všechno jsem dělal kvůli tobě, aby tvoji pýchu a tvrdohlavost nahradila srdečnost, skromnost a láska,“ vysvětloval král Drozdí brada, drže přitom princeznu něžně za ruku.

„Ale… jak je to možné? I když říkáte pravdu, nemůžu být vaší ženou, nehodím se pro vás,“ oponovala mu princezna. Věru, teď z ní už bylo skromné a milé děvče.

„Jsi pro mě ta pravá a jediná na světě. Odkdy jsem tě poprvé uviděl, hned jsem se zamiloval. Jen jsme ještě neměli pořádnou svatbu. Pojď, moje milá, a víc se už netrap.“

Král ji vzal do komnaty, kde na ni čekaly krásné svatební šaty. Princezna nemohla uvěřit tomu, co se právě děje, ale byla nesmírně šťastná. Jejich svatba byla nádherná a velkolepá. Z princezny se tak stala královna, která vládla moudře a spravedlivě. A už nikdy víc se ničím nechlubila a nikomu neposmívala.

Tento a další příběhy najdete v Readmio

... celý příběh najdete v Readmio

Readmio je aplikace plná dětských pohádek oživených zvuky, které reagují na váš hlas. Spousta pohádek je zdarma, nové přidáváme každý týden.

Download from App StoreDownload from Google Play