Na mýtince hluboko v tmavém lese dřepěla pod vysokými stromy malá chaloupka. V chaloupce žili dva sirotci – Honzík a Anička. Rodiče jim umřeli, a tak se o sebe museli postarat sami. Učili se prát, šít a obstarat celý domek. Les byl temný a tajemný, ale sirotky nenechal zahynout hladem a neustále jim nabízel sladké lesní plody. Jenže přišla zima a les, který byl doposud plný všelijakých lesních dobrot, zůstal pustý. Jen silný vítr se jím proháněl a lomcoval stromy. Honzík se začal obávat, co s nimi v zimě bude.
Jednou, když šel na dřevo, uslyšel z dálky volání o pomoc: „Pomoc, pomoc! Pomozte mi!“
Honzík se ihned rozběhl za zoufalým hlasem hluboko do lesa, až přišel ke staré bažině. Lesní cesta se v bažině ztrácela a na jejím druhém konci zase vykukovala ven. Jenže přebrodit se přes takovou bažinu nebylo vůbec snadné. Hluboko do toho bahna zapadla stará žena a křičela o pomoc. Na zádech měla nějaký pytel a ne a ne se v tom zabahněném močálu pohnout. Honzík ulomil z mohutného stromu tu nejdelší větev. Podal ji jedním koncem staré ženě, aby se chytila. A potom už jen tahal, co mu síly stačily. Horko těžko se nakonec Honzíkovi podařilo vysvobodit stařenku z bažiny.
„A kampak máte namířeno, babičko?“ ptal se Honzík, když už byla stařenka na břehu. „Ach, chtěla jsem jít do města, prodat hliněné nádobí na trhu. Můj muž ho vyrábí a já s ním potom chodím na trhy. Dnes mi tenhle močál zkřížil cestu… a sám vidíš, jak jsem dopadla,“ odvětila stařenka a hned nato rozvázala pytel plný hliněného nádobí a podala Honzovi jeden malý, obyčejně vypadající hrnek.
„Tenhle hrnek ti dám za to, že jsi mi pomohl,“ řekla stařenka Honzíkovi.
„Děkuji, babičko, ten se nám bude opravdu hodit, protože už nemáme v čem…
