Kohout, kocour a obušek

Kde bylo, tam bylo, na okraji tmavého lesa stála skromná chaloupka. V ní společně žili tři bratři a jejich otec, který už byl velmi starý. Užívali si takto spolu spokojeně mnoho let.

Jednoho dne však otec zemřel a zůstali po něm pouze kohout, kocour a starý obušek. Po otcově pohřbu si bratři museli rozdělit otcův majetek. Nejstarší si vzal kohouta, prostřední kocoura a tomu nejmladšímu nezůstalo nic jiného, než se spokojit s obuškem. Všichni tři hned začali přemýšlet, jak svoje dědictví zužitkují.

Nejstarší se vydal do města na jarmark, že tam kohouta za pár dukátů vymění. Jenže kohouta ne a ne prodat, a tak se v podvečer celý rozčilený rozhodl vrátit domů. Procházel právě jakousi dědinou, která byla ještě pořádně daleko od chaloupky pod lesem, kde s bratry bydlel, když ho zastihla noc. Naštěstí v vsi potkal dobré lidi, kteří se nad ním slitovali a dovolili mu i s kohoutem přespat ve stodole na slámě. Celý rozradostněný si lehl, že si odpočine. Ještě byla venku pořádná tma, když se vzbudil, uslyšel totiž, jak zavrzala vrata. Rozhlédl se a uviděl pana domácího, jak vychází z domu.

„A kamže jste se vydal takto v noci? Vždyť je ještě daleko do svítání!“ překvapeně na něj zvolal pocestný.

„Pravda, do svítání daleko. Nejdříve musím jít tam za kopce, přinést ráno do naší vesnice. Celá vesnice se střídáme, abychom si sem pokaždé ráno přinesli,“ odvětí pan domácí a vydá se směrem ke kopcům.

„Zadržte , pane domácí,“ rychle na něho zakřičel nejstarší bratr, „vždyť já mám s sebou takového ptáka, co umí ráno přivolat. A vy tedy nikam chodit nemusíte.“

Pan domácí jen udiveně kroutil hlavou, co mu to ten divný pocestný vypráví. Ale skutečně, tak také bylo. Hned, jak jeho kohout třikrát hlasitě zakokrhal, uviděl, jak zpoza kopců začalo svítat. Domácí se…