Jak uspat zvířátka v lese

Hluboko v horách, pod vysokým kopcem, pramení jeden malý potůček. Není to však jen obyčejný pramen, který vyvěrá zpod kamene. Tento potůček má totiž přímo zázračnou moc. Pokaždé, když nastane večer, dokáže potůček uspávat zvířátka v lese a na svých vlnách jim přináší krásné sny.

A dnes večer nás zve, abychom mu pomohli uspat všechny neposedné obyvatele lesa. Přivřeme si proto oči a nasedněme společně na list, který právě spadl z vysokého dubu přímo na jeho hladinu.

Budeme se chvilku plavit po tichém proudu a naše tělo se bude přitom pomaličku uvolňovat. Nechme teď ruce i nohy odpočívat, neboť nás jemně unáší samotný proud. Celé tělo máme uvolněné a cítíme se příjemně. Také náš dech se přitom postupně zpomaluje. Nádech, výdech. Nádech, výdech. A ještě jednou – nádech, výdech.

Dubový list se pozvolna plaví po mírném proudu a my se s ním vydáváme na poutavou cestu lesem. Zatímco před sebou ještě vidíme poslední sluneční paprsky, všude za námi zavládne už jen tichá a klidná noc.

Blížíme se k okrouhlému kameni, na němž sedí malá žabka. I ona je po dlouhém dni plném všelijakých zážitků unavená a ráda by si zdřímla. Čeká už jen na nás, abychom jí ještě na dobrou noc zamávali a popřáli jí pěkné sny. Místo dne teď nastupuje tmavá noc s miliony třpytivých hvězd na obloze. Žabka si ještě naposledy ospale zívla a spokojeně zavřela svoje očka.

Také malé lišky, které dosud dováděly ve vodě, hned zpozorněly, když nás spatřily. Dobře vědí, že spolu s námi přichází tmavá noc a je čas jít už do postýlek. Máma liška je ani nemusí volat do brlůžku. Když plujeme kolem nich, zvědavě sedí před svojí norou nedaleko břehu a pozorně nás sledují, jako by se chtěly na vlastní oči přesvědčit, že už opravdu začíná…