Jak uspat zvířátka v lese

Hluboko v horách, pod vysokým kopcem pramení malý potůček. Není to však jen obyčejný pramen, který vyvěrá zpod kamene. Tenhle potůček má totiž kouzelnou moc. Vždy když přijde večer, dokáže uspat zvířátka v lese a na svých vlnkách jim přináší krásné sny.

Lesní zvířátka nejsou jako my lidé. Nespí celou noc – právě naopak, večer a v noci mají často nejvíc energie. Namísto toho spí, když jsou v klidu a bezpečí. Může to být nad ránem, přes den nebo na chvilku uprostřed noci. Potůček však ví, že dnes byl dlouhý den. Proto nás večer zve, abychom mu pomohli uspat všechny neposedné obyvatele lesa, ať si trošku odpočinou. Přivřeme oči a nasedněme spolu na list, který právě spadl z vysokého dubu přímo na jeho hladinu.

Budeme se chvilku plavit po tichém proudu a naše tělo se bude přitom pomaličku uvolňovat. Nechme teď ruce i nohy odpočívat, neboť nás jemně unáší samotný proud. Celé tělo máme uvolněné a cítíme se příjemně. Také náš dech se přitom postupně zpomaluje. Nádech, výdech. Nádech, výdech. A ještě jednou – nádech, výdech.

Dubový list se pozvolna plaví po mírném proudu a my se s ním vydáváme na poutavou cestu lesem. Zatímco před sebou ještě vidíme poslední sluneční paprsky, všude za námi zavládne už jen tichá a klidná noc.

Blížíme se k okrouhlému kameni, na němž sedí malá žabka. I ona je po dlouhém dni plném všelijakých zážitků unavená a ráda by si zdřímla. Čeká už jen na nás, abychom jí ještě na dobrou noc zamávali a popřáli jí pěkné sny. Místo dne teď nastupuje tmavá noc s miliony třpytivých hvězd na obloze. Žabka si ještě naposledy ospale zívla a spokojeně zavřela svoje očka.

Také malé lišky, které dosud dováděly ve vodě, hned zpozorněly, když nás spatřily. Dobře vědí, že spolu…