Jak šlo vejce na vandr

Bylo jednou jedno vejce. Doma se velmi nudilo, a tak si jednoho dne řeklo, že bude lepší, když se vydá poznávat svět. Vydalo se tedy na vandr.

Jak si tak vykračuje, vidí ohradu a za ní koně. Kůň zařehtal.

„A kamže jdeš, vejce?“ ptá se kůň.

„Jdu na vandr,“ hrdě odpoví vejce.

„Víš co, vejce? Kolem této ohrady jsem už viděl všechno. Jdu s tebou,“ řekne kůň.

A tak dál putují dva. Jak tak jdou, cestou potkají na louce vola. Vůl funí a dupe nohama, až se země otřásá.

„A vy dva, kamže jdete?“ ptá se jich vůl.

„Jdeme na vandr,“ odpoví vejce za oba.

„Já jdu také s vámi, tady na této louce jsem už všechnu hlínu udupal,“ prohlásil vůl a dál už jdou ve trojici.

Když tito tři vandrovníci procházejí kolem staré chaloupky, uvidí kočku, která se vyhřívá na střeše a lenivě mňouká.

„Kam jste se vydali takto ve trojici?“ začne kočka vyzvídat.

„Jdeme na vandr,“ opět odpoví vejce.

„Já se tu na střeše hrozně nudím, půjdu s vámi,“ řekne kočka a už vandrují čtyři.

Vandrují dál, až je cesta zavedla k malému potoku. Jak kolem něho procházeli, uviděli raka. Popošli blíže a hned jak je rak uviděl, na výstrahu zacvakal klepety.

„A kam všichni kráčíte?“ zahudrá rak.

„Jdeme na vandr,“ odpoví vejce už počtvrté.

„Já jsem ještě nebyl jinde než v tomto malém potůčku, jdu tedy s vámi,“ řekne rak a už spolu kráčí pět vandrovníků.

Opodál se před zrcadlem předváděl krocan, když vtom spatří pětici, která si hrdě vykračuje.

Také on osloví pocestné a ptá se jich na cestu. Vejce opět s hrdostí zahlásí, že jdou vandrovat.

„Jdu s vámi,“ odpoví nadšeně krocan a už jich putuje šest.

Když jdou kolem farmy, spatří kohouta, jak tam hrabe v zemi.

„Hej, kohoute, co tam tak hrabeš?“ popíchne ho vejce.

Kohout zatřepe křídly a zakokrhá.

„Hledám v zemi červy. A vy kamže jdete?“ ptá se kohout šesti vandrovníků.

„Jdeme na vandr. Pojď s námi i ty,“ nabádali kohouta.

A dál už jich jde sedm. Jak tak šli, zašli až do hustého lesa. Všude tma, nikde ani ptáčka zpěváčka.

„Nuže, kohoute, vyleť nahoru na strom a podívej se kolem, jestli něco neuvidíš,“ říká vejce, „potřebujeme někde na noc složit hlavy.“

Kohout vyletí na strom a rozhlíží se.

„Vidím v dálce nějakou chatrč a v ní světlo. Poletím napřed, následujte mě,“ navrhl kohout.

„Pojďme tedy. Hladoví jsme, unavení jsme,“ přikývlo vejce a už kráčeli všichni za kohoutem.

Po chvíli skutečně přišli k jakési staré chatrči.

„Hej, koni, zabouchej pořádně na dveře, ať nám někdo otevře,“ zavelelo vejce.

Kůň neotálel a svými kopyty pořádně zabouchal na dveře.

Dveře se rozevřely a v nich stála stařena.

„A vy co tu chcete? “ ptá se jich nazlobeně.

„Dej nám pořádně najíst, už dlouho vandrujeme a jsme hladoví,“ odvětí vejce.

„ Nic tu pro vás nemám. Jděte pryč, dřív než se moji synové vrátí domů. Když vás tu najdou, všechny vás pobijí,“ pohrozila jim stařena.

Vejce se pořádně rozzlobilo a nakázalo volovi: „Vezmi ji na rohy a odhoď tak daleko, že už sem cestu nenajde.“

Vůl nabral stařenu a hodil ji tak daleko, až zmizela v dálce. Vešli dovnitř, trošku se porozhlédli, ale za chvíli uslyšeli, jak k nim pochoduje šest stařeniných synů.

Nejdříve se polekali, ale vejce hned vymyslelo, co dělat: „Koni, ty jdi za dveře. Kočko, ty vylez na pec. Kohoute, vyskoč na polici. Raku, vlez si do konvice s vodou. Krocane, ty otevři truhlu a vyčkej tam.“

Když byli všichni na svých místech, vejce skočilo do popele.

Vtom se dokořán rozletěly dveře.

Jeden ze synů vstoupil dovnitř a zakřičel: „Mami, jsi doma?“

V domě však bylo ticho a tma, lucerna nesvítila. Asi spí, pomyslel si syn.

„Jdi ji vzbudit, máme hlad!“ praví druhý syn a vchází dovnitř, když tu najednou kůň kopne do dveří, co mu síly stačily.

Druhý syn vyletí ven a ztratí se ve tmě.

„Co se to tu, hrome, děje?!“ zaječel první a rozeběhl se do místnosti.

Vtom ho vůl nabral na rohy a začal bodat, až se nestačil divit. Rychle skočil k peci, že si opatří světlo z hořící větvičky, když ho najednou kočka začala škrábat a vejce prasklo a rozprsklo se mu do očí.

Kočka kvílela jako o duši, kohout kokrhal a krocan hudral, jak to jen šlo. Zmatený syn lapá po dechu a rychle si chce opláchnout tvář. Sáhne do konve s vodou a tu mu hned do prstů střihne rak. Zaječí a vyběhne k ostatním bratrům, kteří zatím čekali před chatrčí.

Ti se nestačili divit, co se to tam děje.

První ze synů říká svým bratrům: „Za dveřmi stojí obr s velkým beranidlem. Uprostřed místnosti je další s vidlemi, u pece zase nějaký skřítek, který škrábe. Uhlí samo od sebe střílí a konvice stříhá.“

Všichni bratři se vylekali, vzali nohy na ramena a do domu se už nikdy nevrátili.

Vandrovníci potom v pokoji dům obývali, dokud všechny zásoby jídla nespotřebovali. A když jim žádné zásoby nezbyly, tak kdovíco bylo, ale možná, že se opět domů vrátili.

Zazvonil zvonec a pohádky je konec, milé děti.