Ztracené jezírko

V jednom nevelkém údolí bylo malé jezírko, které bylo zdrojem vody pro všechny jeho obyvatele. Každý den se u něho scházela zvířátka, aby uhasila svou žízeň nebo se v něm osvěžila. V klidu a míru si společně užívala, až si jednoho dne zajíc všiml, že v jezírku je nějak málo vody.

„Přátelé moji, dobře vidím, nebo snad ještě sním? Není jezírko nějak menší?“ zeptal se zajíc zvířátek, která postávala na břehu, a žbluňkl do vody. Pokud by se mu to náhodou jen zdálo, skok do studené vody by ho určitě probral.

„Ano, máš pravdu. Vždyť už celé týdny nespadla ani kapka deště,“ promluvila stará moudrá želva a pokračovala: „Čím delší bude období sucha, tím méně vody bude v jezírku.“

„Jen to ne! Kde si potom budeme hrát, když jezírko vyschne?“ vystrašeně se zeptal zajíček a připlaval k želvě.

„Nu, počasí nerozkážeme. Teď je období sucha a při horkých slunečních paprscích se voda z jezírka postupně vypařuje. Drobné kapičky vody nenápadně stoupají z jezírka vzhůru na oblohu a tam se změní v malé obláčky páry,“ vysvětlovala želva zvířátkům, která nerozuměla, jak se může voda z jezírka změnit v páru.

V údolí zavládla smutná nálada. Déšť nepřicházel, a tak netrvalo dlouho a jezírko úplně vyschlo. Žízeň a horko sužovaly zvířecí obyvatele. Sluníčko neúnavně zářilo a z výšky se dívalo na vyschlé údolí. Zvířátka se marně sbíhala u jezírka, aby se trochu osvěžila, po vodě nebylo ani stopy.

Jednoho dne byl zajíček už tak zoufalý, že se zadíval na oblohu a vykřikl: „To slunce nám vypilo všechnu vodu! Ať nám ji okamžitě vrátí zpět! Nemáme co pít a ani tlapku si nemám v čem smočit.“

Také ostatní zvířátka otočila hlavy směrem ke slunci. „Vrať nám vodu, vrať nám zpět naše jezírko,“ hromovala na obrovskou žlutou kouli.

Ale sluníčko neodpovídalo, a…