Zimomřivý lední medvěd

V zoologické zahradě žil lední medvěd Olda. Moc rád plaval v bazénu, hrál si s kruhem a mlsal šťavnaté ryby. Také se válel na sluníčku a vyhříval si kožíšek.

Možná se trochu divíte. Lední medvěd a sluníčko? Není to nějaký omyl? Měl by přece milovat sníh a led. To ale Olda ne. Jakmile se zatáhlo a začalo foukat, skončilo teplé letní období, Olda až do jara nevystrčil ze svého pavilonu ani špičku čumáku. A když se ochladila voda v bazénu? Tak do té by ho nikdo nedostal.

„Ach jo, už aby zase trochu hřálo sluníčko,“ povzdechl si Olda, když koukal nerudně z okna. „Moji sousedi, medvědi hnědí, ti to mají mnohem lépe zařízené než já. Na podzim tvrdě usnou a probudí se až na jaře. Celou tu protivnou zimu jednoduše prospí.“ Olda mudroval, šálu omotanou kolem krku a v hrnku horké kakao.

Ošetřovatelům se to ani trochu nelíbilo. „Ten náš medvěd je pěkně choulostivý. Jak bychom ho jenom mohli naučit, aby měl rád zimu?“ přemýšleli a začali zkoušet všechno možné. Třeba dát Oldovi k jídlu zmrzlé ryby, umístit mu do pavilonu ledovou sochu, nebo do venkovního výběhu postavit vánoční stromeček, jestli ho to nevyláká. Olda ale všem jejich pokusům vytrvale odolával.

„Nedá se nic dělat, tady už pomůže jenom cesta na severní pól,“ usoudili nakonec unavení ošetřovatelé a doufali, že když se Olda podívá do své původní domoviny, probudí se v něm i láska k zimě a sněhu. Stačilo zabalit pár rybích konzerv, zařídit Oldovi pas a mohlo se jet.

„Nemůžu se dočkat, až uvidím zemi svých prarodičů!“ těšil se Olda a nadšeně pozoroval mořské vlny z okénka zaoceánské lodi. Nevěděl totiž, co ho čeká. Když potom loď zakotvila u velikánského rozeklaného ledovce, vysadila tam pasažéry a zahoukala jim na rozloučenou, Olda zůstal…