Před mnohými roky, když lidé ještě lovili pomocí luku a šípů, se jeden mladý lovec vydal zkusit svoje štěstí. Jak tak kráčel směrem k vysokým horám, uslyšel známý zvuk. Zvedl hlavu až k obloze a na vrcholu nejvyšší hory spatřil orlí hnízdo. Přímo nad ním se vznášela ve vzduchu orlice a v drápech držela hada. Ten se zdál být mrtvý, a tak se s ním snesla k hladovému orlímu mláděti, které už nedočkavě pištělo. Hada nechala v hnízdě jako potravu pro svoje mládě a vzápětí odletěla na další lov. Jenže jakmile orlice opustila hnízdo a zaletěla za obzor, had se probral a okamžitě na bezbranné orlí mládě zaútočil.
Zezdola to pozoroval mladý lovec. Pohotově vytáhl svůj luk se šípy a přesnou střelou hada zasáhl. Potom se lovec vyšplhal až na vrchol hory, aby se přesvědčil, že je mládě v pořádku. Když viděl, že malý orel je živý a zdravý, rozhodl se, že si ho vezme s sebou a bude se o něho starat. Ale v tu chvíli se už k hnízdu vracela orlice, a jen co z dálky spatřila, jak se jí někdo pokouší ukrást mládě, pustila se střemhlav za ním.
„Ty zloději, jak se opovažuješ brát mi moje mládě?“ pustila se nebojácně do lovce.
„Ten had nebyl mrtvý. Ohrozila jsi život svého potomka. Kdybych nezasáhl, orlíče by už nebylo naživu. Teď si ho beru domů, abych se o něj dobře postaral.“
Orlici vyhrkly slzy. „Chceš snad říct, že jsem špatná matka?“ zeptala se orlice. „Ne, to si nemyslím. Určitě jsi dobrá a starostlivá matka, ale udělala jsi velkou chybu, která mohla tvého potomka stát život,“ namítl lovec a přidal do kroku, aby orlici ukázal, že opravdu chce převzít péči o její mládě.
„Prosím, už to nikdy víc neudělám. Slibuji. Když mi vrátíš moje mládě,…
