Opičinky

Kamil byl malá rychlá opička. Dnes, když utíkal po větvi jejich stromu, narazil do své starší sestry, až jí z rukou vypadl banán, který držela, a spadl na zem. Františka se rozčílila.

„Už tě mám plné zuby, Kamile!“ syčela. (A skutečně měla.)

„Jdu tě prodat,“ oznámila mu.

Kamilovi se nelíbilo, co slyšel. Vůbec ne. Nedokázal pochopit, proč byla Františka taková rozmrzelá.

Anebo proč vždycky tolik reptala, když vtrhl do jejího pelíšku, aby ji pozdravil.

Anebo když se k ní chtěl přidat, jakmile si začala hrát s hračkami z klacíků.

Anebo když na ni skočil, aby ji objal. ÚPLNĚ POKAŽDÉ.

A tak Františka vyrobila ze stromové kůry cedulku:

NA PRODEJ: JEDNA MALÁ OPICE!

Sní cokoli, spí kdekoli, voní jako banány.

Cenu nabídněte!

Františka připevnila cedulku vedle stromu, na kterém bydleli. Potom Kamilovi přikázala, aby si pořádně umyl tvář a ruce.

Pomyslela si, že vlastně vypadá docela upraveně.

A… možná i trošičku, ale skutečně jen trošičku roztomile.

Vtom se z nedalekého stromu snesli dva dvojzoborožci. Naklonili hlavy, aby si přečetli nápis. Františka radostí jen zářila.

Kamil mával rukama, aby ptáky napodobil, a chichotal se.

„Je silný?“ skřehotal dvojzoborožec. „S našimi křídly neuneseme těžké předměty. Právě stavíme domek na stromě pro naše mláďata a potřebujeme pomoc s nošením větví.“

„Ach ano!“ řekla Františka. Vzpomněla si na každičkou chvíli, kdy Kamil nosil její hračky z větví, protože byla příliš unavená na to, aby to udělala sama. „A vážně ochotně pomáhá.“

Právě v té chvíli se zpoza stromů vynořila tygřice.

„Dokáže vyrábět a stavět věci?“ zavrčela. „Mám občas problémy, protože nemám palce a chtěla bych postavit úkryt pro svá mláďata.“

„Ó ano,“ odpověděla Františka, když si vzpomněla na budku pro ptáčky, kterou Kamil vyrobil. Zavěsil ji za oknem, když ležela v…