Milé děti, už jste někdy psaly pohádku? A víte, co je na psaní pohádek dobré? Když píšete nebo vymýšlíte pohádku, můžete si vybrat, co se v příběhu stane a jak skončí. Je jen na vás, jestli bude princezna dobrá, zlá či namyšlená. Zda se z pyšné princezny stane princezna přátelská, nebo zda zůstane princeznou pyšnou až do konce. Třeba v pohádce O Červené Karkulce z vlka uděláte dobráka, který pomůže Karkulce i babičce, a ještě zachrání myslivce. Anebo ve vaší verzi pohádky O perníkové chaloupce necháte v chaloupce žít místo zlé ježibaby dobrou a laskavou stařenku, zato Jeníček bude pěkné zlobidlo. To by bylo, že?
Já vám dnes povím velmi starý příběh. Je o muži a ženě jménem Orfeus a Eurydika, kteří se měli rádi. Jenže ta žena se proměnila ve stín a muži se po ní moc stýskalo. Lidé si ten příběh dlouho vyprávěli a vždy skončil smutně. Až jednou přišel pan Christoph Willibald Gluck. Tomu se nebohé Eurydiky a Orfea zželelo a rozhodl se, že Eurydiku zachrání. A víte, jak to udělal? Sedl si ke stolu, vzal si své psací pero a konec tohoto příběhu přepsal tak, aby skončil dobře. Ano, slova jsou neuvěřitelně mocná, milé děti. Dobře poslouchejte.
Žil byl muž jménem Orfeus. Byl to největší pěvec a hudebník, jaký kdy na světě žil. Lidé ho také považovali za velkého hrdinu – nevládl však opravdovou zbraní, ale zbraní, která se jmenuje hudba. Když začal Orfeus hrát na svou lyru a k tomu zpívat, ustaly války a soupeření. Lidé se přestali hádat a se srdcem náhle naplněným láskou poslouchali. Orfeův zpěv dokázal utišit i ten nejhlubší zármutek, i tu nejsilnější zlobu. Poslouchali ho prý nejen lidé, ale i zvířata, stromy a rostliny. Říká se dokonce, že Orfeus dokázal svým…
