Žabí král

Je to už velmi dávno, co v jednom království vládl starý král. Měl překrásnou dceru, o jejíž kráse lidé mluvili široko daleko. Většinu času trávila princezna v královské zahradě, kde se obvykle procházela nebo si hrála se svými kamarádkami.

Jednoho dne byla opět na svém oblíbeném místě – u studánky. Poslouchala žbluňkot vody, vyhazovala do vzduchu zlatý míček a přitom si prozpěvovala. Míček se v krásném slunečném počasí ohromně leskl. Ale po chvíli jí sluníčko zasvítilo do očí a míček spadl do studánky, kde zmizel v hluboké temnotě. Princezna se hned pustila do pláče, protože to byla její nejmilejší hračka. Jak tak plakala, uslyšela hlas, který vycházel přímo ze studánky: „Proč pláčeš, krásná princezno? Kvá, kvá.“

Princezna překvapením i naříkat přestala a za chvíli už ve studánce zahlédla malé stvoření s vypoulenýma očima. Byl to žabák. Dobře věděl, proč je princezna smutná, a tak jí říká: „Neplač už, tvůj zlatý míček ti můžu přinést. Ale jak se mi za to odměníš?“

„Všechno, co jen budeš chtít, milý žabáku. Perly, diamanty, cokoliv, co ti udělá radost,“ říkala princezna.

„Ne, ne, ne. O nic takového nestojím. Chtěl bych však být tvým přítelem. Sedět s tebou u stolu a spát ve tvé posteli. Když mi toto slíbíš, donesu ti tvůj míček,“ vyslovil svoji podmínku žabák.

Princezna bez váhání slíbila žabákovi všechno, co chtěl. Velmi si přála mít zpět svůj milovaný míček, ale něměla v úmyslu dodržet svůj slib. ,Vždyť je to jen žába a ta patří do vody, a ne do paláce. A už vůbec ne do mojí měkoučké postele,´ pomyslela si.

Hned jak princezna žabákovi vše slíbila, skočil do studánky a za chvíli se objevil i se ztraceným míčkem. Princezna jej popadla a celá šťastná se rozběhla domů.

Žabák za ní zakřičel: „Počkej, krásná princezno, vezmi mě s sebou.…