Sněhurka a sedm trpaslíků

Dávno pradávno bylo jedno království, ve kterém vládli král s královnou srdečně a spravedlivě. Královskému páru se po čase narodilo vytoužené dítě. Jejich nádherná dcerka měla vlasy černé jako havran, pokožku bílou jako sníh a rty červené jako krev. Právě pro její sněhobílou tvářičku dostala jméno Sněhurka.

Ale bohužel královna skonala, jen co princeznu přivedla na svět.

Jak roky plynuly, král si našel novou ženu a brzy se konala další královská svatba. Nová královna byla sice nádherná, ale také pyšná a nečestná. Nikdo nevěděl, že je to stará čarodějnice. Do své zámecké komnaty si tajně přinesla magické zrcadlo, se kterým si často povídala.

Každý večer před spaním ho odkryla a zeptala se: „Zrcadélko, zrcadlo, kdo je na tomto světě nejkrásnější?“

A zrcadlo vždy řeklo pravdu: „Královno moje, nejkrásnější jste vy.“

Jednoho dne však král onemocněl a zákeřná nemoc brzy skolila i jeho. V celé zemi nastal obrovský žal a království bylo ponořeno do těžkého smutku.

A tak na zámku dlouhé roky žily jen Sněhurka a čarodějnice. V den, kdy Sněhurka dovršila osmnácti let, vešla královna večer do svojí komnaty, začala si před zrcadlem česat vlasy svým zlatým hřebenem a jako vždy se zeptala: „Zrcadélko, zrcadlo, kdo je na tomto světě nejkrásnější?“

„Vy, královno, krásná jste, ale Sněhurka je stokrát krásnější,“ upřímně odpovědělo zrcadlo.

Královna se velmi rozčilila. Svůj zlatý hřeben hodila na zem tak prudce, že se rozletěl na maličké kousky. Umínila si, že se Sněhurky musí co nejdříve zbavit. Dala si k sobě zavolat jednoho z lovců a přikázala mu, aby vzal Sněhurku do lesa a tam s ní skoncoval. Jako důkaz, že rozkaz vykonal, měl královně přinést Sněhurčino srdce.

Další večer lovec odvedl Sněhurku do tmavého lesa. Ubohá dívčina už tušila, že se děje něco zlého a začala ho prosit o slitování.

…