Princezna na hrášku

Žila jednou v zámku jedna královská rodina – král, královna a jejich syn, korunní princ. Princ měl dobré srdce a záleželo mu na jeho poddaných. Každý den si našel čas, aby prohodil pár slov s dvorním zahradníkem, kuchařem nebo se služebnictvem. Proto ho měli všichni rádi a zároveň se lidem v království dobře žilo.

Princ už dosáhl dospělosti a nastal nejvyšší čas, aby se oženil. Ale ne a ne si najít nevěstu. Pochopitelně, král s královnou z toho měli těžkou hlavu. Nabízeli mu za nevěstu jednu princeznu za druhou, jenže princi se žádná nelíbila.

„Drahý synku, na zítra jsme pozvali na návštěvu spanilou princeznu z Východního království,“ prozradili mu. „Uvidíš, snad se ti zalíbí.“ A nechali připravit honosnou hostinu se vším, co hrdlo ráčí.

Když nastal druhý den, před královským zámkem zastavil kočár, z něhož se ozval veselý smích podobný cinkání zvonečků. Potom z kočáru vystoupila usměvavá zlatovlasá princezna s milou tváří. Potěšeně se rozběhla rovnou přes záhon květů, přičemž svými střevíčky podupala fialky i sněženky, o které se zahradníci s námahou starali. Později při hostině tady trošku snědla, tam kousek ukousla, jídlo zdvořile pochválila, ale většiny dobrot se ani nedotkla. Nesnědené lahůdky jen rozmarně přesouvala po talíři sem a tam a přitom ustavičně štěbetala veselým hláskem.

Princi však neušly smutné výrazy ve tvářích zahradníka, kterému pošlapali záhony, a kuchaře, jehož jídlem se tak plýtvalo. Pošeptal tedy matce: „Mami, to opravdu není princezna pro mě.“ A bylo po nadějné nevěstě.

„Milovaný synku,“ promluvila k princi druhý den královna, „dnes jsme pozvali na večeři princeznu ze Západního království. Možná že se ti bude líbit víc.“

Když na krajinu padl večer, na okna komnat začal bubnovat hustý déšť. Tehdy před zámkem zastavil třpytivý černý kočár a v něm seděla princezna s havraními vlasy a očima zářícíma jako…