Vločky

Vysoko nad našimi hlavami se voda mění na páru. Ta stoupá výš a výš a cestou potkává prach a pyl. A okolo nich se pára mění na ledové krystalky. Když je krystalků hodně, narážejí do sebe, spojují se a vytvářejí vločky. Ty vytvoří mrak, a když je mrak těžký, začne sněžit a sněhové vločky padají na zem.

„Pojďte, sestřičky, už přichází náš čas. Pěkně se chyťme za ruce a šup! Až řeknu tři, čtyři, tak skočíme, ano?“ řekla nejodvážnější vločka.

„Super, super!“ poskakovaly nedočkavě ostatní vločky – každá jiného tvaru, každá jiná a krásná. Nenašly by se mezi nimi dvě stejné.

„Tři-čty-řiiii,“ vločky se pustily a letěly vzduchem.

„To je nádhera, že?“ smály se jedna přes druhou.

„Ano, je to krásné.“

„Podívejte, co to tam letí? To je také vločka? Je nějaká velká, páni! A jaký divný zvuk vydává,“ divily se drobné vločky.

„To není vločka,“ zasmála se jedna z nich, ta zkušenější – protože nebyla vločkou poprvé, „to je přece letadlo.“

„Leta… co? Vidíme, že létá, ale co je to dlo?“ divily se ostatní vločky, které byly na svém prvním výletě.

„Je to takový stroj, kterým se převážejí lidé z jedné země do druhé.“

„Ach tak, ani teď tomu vůbec nerozumím,“ povzdechla si vločka, „nevím, co to jsou lidé. Ani země, ani stroj.“

„Netrap se, postupně se všechno dozvíš. Teď si hlavně vychutnávej tu krásu.“

Vločky sněžily a užívaly si let. Chvilku bylo ticho, dokud jedna z vloček-nováček opět něco nespatřila.

„Co je to pod námi, tak velké a modré?“

„To je moře. Taková velká voda. I z ní vznikáme. Voda se z moře vypařuje, a když je hodně chladno, tak se tam nahoře postupně mění na nás – vločky,“ poučovala ji zkušenější vločka.

„Víme, víme. Nemusíš nám všechno vysvětlovat,“ chichotala se další.

Najednou se zvedl vítr.

„Jémine,…