Hvězdička

Byl nádherný zimní podvečer. Blížily se Vánoce a všude vládla pravá vánoční atmosféra. Většinou už všichni byli doma spolu se svými rodinami. Jen dvě děťátka si ještě hrála na malém náměstíčku.

Právě si stavěla sněhuláka, když tu najednou se nad jejich hlavami něco zablýskalo.

„Co to bylo?“ vyjeklo překvapením děvčátko v krásné růžové pletené čapce s bílou bambulí na konci.

„Nevím, vypadalo to, jako když se zablýskne mince na slunci,“ poškrábal se chlapec v modré ušance na bradě. „Pojďme ale dokončit toho sněhuláka. Za chvilku musíme jít domů. Už se stmívá.“

„Máš pravdu, ještě nám chybí oči. Pojďme pod sněhem najít nějaké kamínky.“

Jak se tak přehrabovali v čerstvě napadeném sněhu, chlapce něco zaujalo: „Podívej, tam se něco blýská.“ A už se brodil sněhem k tomu místu.

„Co to je?“ vyzvídalo děvčátko a spěchalo za chlapcem.

„Hm, to vypadá jako hvězda,“ chlapec odhrabal rukavicemi místo, kde se ta věc leskla.

„Opravdu, je to hvězdička. Jak je krásná,“ radovalo se děvčátko. „Co s ní uděláme?“

„No asi spadla z nebe. Měli bychom si tedy něco přát. Například pořádný kopec zmrzliny,“ nahlas přemýšlel chlapec.

„Ne, na zmrzlinu nemám v takové zimě vůbec chuť. Brrr,“ děvčátko rázně odmítlo jeho návrh.

„Tak si ji schováme na léto,“ mudroval dál chlapec.

„Ach, ty jsi hloupý. Vždyť by nám do té doby roztála,“ zasmálo se děvče.

„Tak pak už nevím. Zkus něco vymyslet ty,“ rozzlobil se chlapec.

„A co kdybychom ji vrátili zpět na oblohu?“ navrhlo děvče.

„Na oblohu?“ chlapec pomalu zvedl hlavu k nebi posetému asi miliony hvězd. „Ale jak, jak? Vždyť je to vysoko.“

„Vylezeme na nejvyšší střechu a potom ji vyhodíme směrem k obloze.“

„Skvělý nápad!“ chlapec byl nadšený a už si bral do rukavic hvězdičku, která jemně blikala. Jako by dýchala.

„Pozor, ne…