Vlk a beran

Byl jednou jeden malý beránek, který se velmi rád toulal a zkoumal všechno kolem. Jednoho dne se zatoulal až do hustého lesa. V lese se mu velmi líbilo, a tak si vůbec nevšiml, že sešel z cestičky. Když zjistil, že nedokáže najít cestu zpět na louku, ulekl se a začal splašeně pobíhat sem a tam. Jeho vystrašené bečení uslyšel hladový vlk. Vydal se za beránkem, a když ho uviděl, rozhodl se, že si ho dá k večeři.

Ale beránek začal vlka přemlouvat: „Vlčku milý, nejez mě teď, když jsem ještě tak malý, vždyť co budeš ze mě mít? Ani nebudeš vědět, že máš něco v žaludku. Počkej, až vyrostu, a potom si na mně více pochutnáš.“

„Hm, máš pravdu. Počkám, až povyrosteš a zesílíš, potom tě sním,“ řekl vlk a pustil beránka na svobodu.

Čas plynul a z malého beránka vyrostl velký a statný beran. Jednoho dne opět potkal vlka, který mu daroval život.

„Nu co, berane, nezapomněl jsi na svůj slib?“ zeptal se ho vlk.

„Ovšem, že nezapomněl,“ odvětil beran, „ale teď jsem zase příliš velký a šlachovitý, jen si na mně zuby vylámeš.“

Vlk se pořádně rozhněval. Zlostně zavyl, protože pochopil, že beran ho chce přelstít. Trval na tom, že sliby je třeba plnit, a tak se chystal berana stůj co stůj sníst.

Ale beran dostal nápad: „Dobrá tedy. Mám ale poslední prosbu. Tam za lesem je velký kopec. Vylezu nahoru a ty čekej pod kopcem s otevřenou tlamou. Skutálím se dolů a vletím ti rovnou do břicha. Ty mě nebudeš muset žvýkat, nevylámeš si zuby a pro mě to bude takto lehčí.“

Vlkovi se beranův nápad celkem zamlouval. Přece jen i on už měl svoje roky a zuby měl všelijaké, vylámat si je opravdu nechtěl.

Vydali se tedy ke kopci. Vlk…