Vláček Motoráček

Na jedné krátké trati, v horách mezi vesnicemi, kdysi dávno jezdil vláček Motoráček. Byl to velmi pomalý vláček, ale v té době ani nepotřeboval být kdovíjak rychlý, protože se v něm většinou vozili dospělí s dětmi na rodinné výlety do hor a tu pozvolnou a klidnou jízdu si doslova vychutnávali. Obzvlášť děti, které se rády dívaly ven oknem a sledovaly okolní krajinu. A čím dál do hor vláček zajížděl, tím víc krásy viděly. Kravičky pasoucí se na loukách, jezírka plná ryb u trati, zříceninu hradu, který kdysi dávno obýval zřejmě samotný pan král. A tu a tam zahlédly i srnku s mladými srnčaty. Byla to nádherná vyhlídková jízda.

Ale časy se mění a doba se jaksi zrychlila. Začaly se stále víc používat rychlovlaky, které lidi převezou z jednoho místa na druhé tak rychle, že si tu cestu nestihnou ani vychutnat. V té rychlosti se krajina za oknem jen tak mihne a zůstane z ní jen rozmazaný obraz.

A tak vláček Motoráček jezdil stále méně a méně, až nakonec odešel na odpočinek.

„Co uděláme s tím starým nepotřebným vlakem?“

„Do depa s ním,“ rozhodli páni železničáři o jeho dalším osudu bez špetky vděčnosti.

Abyste věděly, milé děti, depo, to je vám takové místo, kde vláčky odpočívají. V depu se o vláček postarají mistři údržbáři, abychom se potom mohli vláčky bezpečně přesouvat všude tam, kam potřebujeme. Ale protože o vláček Motoráček už nikdo nejevil zájem, odstavili ho úplně do nejtmavšího rohu depa. A odtud v tichosti pozoroval naparující se rychlovlaky.

„Proč tě sem strčili?! Jen zabíráš místo. Měli tě rozebrat a z tvých součástek postavit nový rychlovlak.“

„Postavit nový rychlovlak? Ha! Z něho bych nechtěl ani jeden šroub!“

„Tak, tak, jsi už zbytečný. Jen nám tu všem překážíš,“ tak se vláčku Motoráčku posmívaly supermoderní rychlovlaky.

A on se raději jen…