Pastýř snů

Dáša se dívala na krokodýla.

Zvíře jí pohled opětovalo a otevřelo tlamu. Odhalilo přitom svá lesklá bílá zubiska, jednu řadu za druhou.

Dáša se otočila k útěku, ale třebaže se velmi snažila, nedokázala přinutit nohy, aby se pohnuly z místa.

Když se ohlédla zpět, krokodýl už byl mnohem větší. Narostl tak, že se sotva vešel do místnosti. A když se k ní začal přibližovat, Dáša strachy vykřikla – a probudila se.

Posadila se na posteli a třásla se hrůzou. „Byl to jen sen,“ uklidňovala se. „Ještě je noc, musím znovu usnout.“

Ale jen co se opět zachumlala do měkoučké peřiny, zaslechla zvláštní zvuk. Znělo to přesně tak, jako když někdo šlápne na kostičku lega a snaží se nevykřiknout „au“.

Když chvíli mžourala do tmy, rozeznala v ní cosi, co vypadalo jako lidský stín. Byl tam? Nebyl? Těžko říct.

„Vím, že tam jsi,“ řekla Dáša. „Tak se mi ukaž.“

Když si její oči přivykly na tmu, i stín se rýsoval jasněji a děvčátko spatřilo, že u její postele stojí někdo jako skřítek. Byl oděný v dlouhém plášti a držel pastýřskou hůl. Třebaže se tak nečekaně zjevil uprostřed noci, vypadal přátelsky.

„Aspoň jednou bych chtěl projít tvým pokojíčkem bez toho, abych šlápl na nějakou hračku!“ povzdychl si skřítek.

„Promiň,“ řekla Dáša. „Kdo jsi?“

„Jsem pastýř snů,“ odpověděl skřítek, „ale můžeš mi říkat Ábel.“

„Co je pastýř snů?“ zajímalo se děvče.

Ábel jí to vysvětlil: „Sbírám a sháním zatoulané sny.“

Dáša se na něj nechápavě podívala: „Vůbec tomu nerozumím.“

„Ani nemáš jak,“ řekl Ábel a přisedl si k ní na postel. „Vlastně bys mě ani neměla vidět, ale asi jsem se objevil v nesprávné chvíli. Myslel jsem, že budeš tvrdě spát.“

„Probudil mě strašný sen,“ svěřila se mu Dáša.

„Žádné strašné sny neexistují,“ poznamenal…