Violet a vločka

Bylo nebylo jedno město, myslím, že to naše, a panoval v něm klidný předvánoční večer. Z nadýchaného zimního obláčku začalo krásně sněžit. Tisíce drobných sněhových vloček jemně padaly na zem. Uspořádané a krásné. Jako by zpívaly sněhovou melodii, na-na-na-la-la-la.

Jen jedna vločka byla vlastně zcela jiná. Pardon, teď trošku lžu. Každá vločka je přece zcela, zcela jiná. Prý nenajdeme v celém širém světě ani dvě navlas stejné. Jenže tato naše vločka byla opravdu jiná. Zatímco ostatní padaly v rytmu na-na-na-la-la-la, ona si tančila asi takto: tiki-biki-vruta-buta-baki-bika-ba, tuka-vuka-matatuka-ruka-cuka-da.

Při takovém divokém sněžení občas narazila do jiných vloček a ty se zlobily: „Och, ty jedna, neumíš se slušně sněžit?“

I obláček se mračil a lamentoval: „Co to ta vločka vyvádí?!“

A tak tam sněžilo na malé krásné náměstí. Na tom náměstí mnoho lidí společně zpívalo vánoční na-na-na-la-la-la. Někteří drželi v dlaních svíčky, jiní se drželi za ruce, usmívali se, pili teplý čaj a klidně si prohlíželi rozzářený vánoční stromeček.

Jen jedna holčička v červeném kožíšku nestála úplně klidně. Usmívala se a tancovala si sama pro sebe, asi takto: tiki-biki-vruta-buta-baki-bika-ba, tuka-vuka-matatuka-ruka-cuka-da.

Maminka jí něžně řekla: „Ach, Violet, nemůžeš alespoň dnes být trošku klidnější a nevrtět se? Vždyť už brzy budou Vánoce!“

Violet totiž nikdy neposeděla ani pět minut. Neustále vyrušovala a odbíhala. Každou věc si musela prohlédnout rychle a právě tehdy, když si smyslela. Když měla ve škole počítat, raději se půlhodinu dívala ven oknem a pak všechny příklady vypočítala za minutku. Občas vykřikla ve škole na hodině správnou odpověď, i když se paní učitelka na nic neptala. Proto ji často dospělí řešili:

„Och, co to ta Violet zase vyvádí!“

Jen dědeček Vlastimil na svou vnučku vždy mrkl a nahlas řekl: „Děti mají být živé a veselé! Dítě, které tiše sedí v koutě,…