Veverčiny přípravy na zimu

Bylo pošmourné počasí a za okny na zahrádce foukal vítr. Stromy už shazovaly své barevné listí. Tu na zem spadl žlutý, tamhle letěl ze stromu oranžový a o kousek dál přistával na trávníku hnědý lístek. Občas ukápla z mráčku na obloze kapička studeného deště. A pomalu se stmívalo. Sluníčko na podzim chodí spát brzy a ani dneska tomu nebylo jinak.

V tomhle počasí si to po zahrádce vykračoval ježek Jirka. Pomalu se chystal na zimu. Jak už to u ježků bývá, musel se i on před zimou pořádně najíst. Snažil se na zahrádce posbírat do své tlamičky co nejvíce žížal a slimáků. Přes celou zimu bude spát, musí mít tedy pořádně plné bříško.

Bác! Těsně vedle něj na zem přistál žalud i s čepičkou. Ježek zvedl hlavu a podíval se do koruny dubu nad sebou. Ve větvích tam uviděl sedět veverku Emilku.

„Promiň,“ špitla veverka Emilka. „Vypadl mi žalud z tlapek, mám jich plnou náruč. Asi jich musím nosit méně najednou,“ řekla.

„To nevadí,“ zamumlal Jirka a pomalu se loudal pro další žížalu. Jirka toho moc nenamluvil, ale přesto byli s Emilkou kamarádi.

Mezitím si veverka Emilka položila pár žaludů vedle sebe na tlustou větev a se zbytkem rychle přeskakovala z větve na větev až do své stromové dutiny. Ta už ale byla plná až k prasknutí – byly v ní nejen žaludy, ale také oříšky, a dokonce několika hub.

Rozhodla se tedy, že si další oříšky poschovává po okolí jako před každou jinou zimou. Zásoby musí být!

Seskočila na zem a přistála těsně vedle ježka Jirky.

„Jaj! To jsem se lekl!“ vyděsil se. „Co to zase vyvádíš?“ zeptal se zvědavě.

„Schovávám si přece zásoby na zimu!“ odpověděla mu Emilka. „Víš, to my veverky normálně děláváme. My přes zimu nespíme jako vy…