Jak Rupert Horenos konečně objevil nekonečno

Rupert Horenos makal na nočních směnách ve hvězdárně a jeho obrovským štěstím bylo, že dělal to, co ho skutečně bavilo. Během pracovní doby skoro stále pozoroval hvězdy. Říká se, že ve hvězdárně měli střešní okno dokonce i na záchodě, aby Rupertovi náhodou něco neuniklo ani během jeho životně důležité přestávky.

„Hmm, dnes je to šupa. Obloha je čistá jako křišťálové sklo a hvězdičky se třpytí. Jedna radost být v práci,“ pochvaloval si Rupert Horenos, který měl většinu každé pracovní směny hlavu natočenou tak, že mu jen nosní dírky trčely. „Ten vesmír je tak přenádherný. A možná je skutečně nekonečný…“ uvažoval nahlas. Se zakloněnou hlavou hleděl na nebe, kráčeje pod otevřené střešní okno hvězdárny, když vtom zakopl o prodlužovací kabel připojený k rychlovarné konvici. Střemhlav letěl přímo na obrovský hvězdářský dalekohled.

„Zle je!“ ohodnotil momentální, ne právě lichotivou situaci pavouk Servus, který bydlel v koutě nad dalekohledem.

Vždy, kdy se dalo, spustil se na své pavučince k čočce, aby si i on trošku prohlédl vesmírek. I jeho lákalo nekonečno. Rád by totiž někdy utkal nekonečně dlouhou pavučinu, a možná že by sahala až do vesmíru.

„Pomoc, rataaa!“ zařval pavouk Servus, drže se dalekohledu, který se po nárazu Ruperta Horenose naklonil i se svým stativem a narazil celou vahou do stěny hvězdárny. Ba ještě i kus omítky se odloupl. Skleněná čočka dalekohledu se vyloupla a spolu se Servusem se kutálela po dlažbě hvězdárny.

Rupert Horenos utrpěl pracovní úraz jako vyšitý. Otřesený z tvrdého nárazu měl před očima tolik hvězdiček, kolik ještě nikdy v životě neviděl.

„Takto ty hvězdičky určitě nespočítám. Že by jich bylo nekonečně?“ zalamentoval si, leže znenadání na zemi, když vtom se do hvězdárny dovalila druhá směna, tedy konkrétně další expert na pozorování hvězd – Květoň Dolebrada.

„Bradu dolů, kámo!“ zahlásil Dolebrada při pohledu na…