Veverčák Vilík a kůrofon

Hluboko v hustém lese ve vysokém stromě žil malý veverčák Vilík. Byl z celé rodiny nejmenší. Měl sice mnoho starších bratrů a sester, ale ti už všichni vesele přeskakovali na jiné stromy a trávili čas s kamarády.

Vilík se mohl zdržovat pouze v okolí jejich stromu a školy, protože o něj měli rodiče strach. Mohl s nimi chodit shánět zásoby na zimu, ale většinou se mu do toho nechtělo. A tak často zůstával doma sám a ukrutně se přitom nudil.

„Mamííííí, s čím si můžu hrát?“ stěžoval si vždy, když se rodiče vrátili s nákladem oříšků. „Mamíííí, co mám dělat?“

Tatínek veverčák už to věčné fňukání nemohl vydržet, proto jednoho dne donesl domů novinku. „Podívej, Vilíku, tady máš. To je kůrofon.“

„Kůrofon?“ rozzářil se Vilík. „To je paráda!“

Kůrofon byl v lese za poslední roky ten nejlepší vynález. Přes kouzelný kousek kůry si mohla zvířátka posílat vzkazy. A dokonce i vyměňovat obrázky oříšků nebo lesních plodů, které našla. Zejména v zimě, kdy byl celý les zavátý sněhem, mohla zvířátka díky kůrofonu zůstat v kontaktu, aby jim v norách nebylo smutno. A když někdo kvůli závějím nemohl vylézt z nory, přes kůrofon mohl zavolat o pomoc. Byla to zkrátka super věc. Alespoň to všichni tvrdili.

Jednoho podzimního dne seděl Vilík opět sám doma v dutině stromu, když se najednou ozvalo zaškrábání. To znamenalo, že na kůrofon přišla nová zpráva.

„Kdo mi to píše?“ vyskočil Vilík celý natěšený. Že by to byla spolužačka veverka Veronika? Nebo pan učitel Vavřinec jim posílá nějaký úkol?

Ale kdepak. Tohle byl někdo zcela nový. Psal, že se jmenuje zajíček Zdeněk. A opravdu – u jména byl obrázek miloučkého bílého zajíčka s dlouhými oušky.

„Ahoj, Vilíku!“ napsal Zdeněk. „Jak se máš? Viděl jsem tě včera u školy. Hráli jste…