Žil jednou jeden starý včelař, který choval mnoho včel a staral se o velké množství úlů. Všechny úly vlastnoručně vyrobil a trvalo to velmi dlouho, než postavil domy pro všechny včely. Ty se mu odvděčily tím, že opylovaly celou jeho zahradu, a tak zajišťovaly, že každý strom i keř měl chutné plody. Navíc létaly i do okolních lesů a luk, a proto nikdy neměl nouzi o kvalitní med na celý rok. O med se, samozřejmě, se včelami dělil, jak se na dobrého včelaře sluší.
Takto žili společně v přátelství dlouhá léta, až jednoho dne prišel zloděj. Zloděj moc dobře věděl, že musí vystihnout okamžik, kdy včelař nebude u úlů a zároveň kdy včely budou létat venku a sbírat pyl z květů. Skrčený ve křoví čekal na tu správnou chvíli. Včely už dávno vyletěly na louky a včelař maloval úly a kosil kolem nich trávu. Když měli slunce přesně nad hlavou, vydal se včelař na oběd. Položil nářadí a odešel. To byl pro zloděje ten správný okamžik. Protože nedokázal otevřít úly, všechny je porozbíjel a povytahoval z nich medové plásty.
Když se včelař vrátil z oběda, čekala ho spoušť. Všude byly rozházené plásty, rozlámané úly a med byl pryč. Včelař pobíhal mezi rozbitými úly, držel se za hlavu a díval se, co by se ještě dalo zachránit. Nezbylo mu nic jiného než se dát do práce a všechny úly opravit. Zašel do dílny, aby si nařezal dřevěné desky jako základ nových domů pro včely. Nařezané desky potom vzal s sebou a začal z nich skládat hotové úly. Nejdříve vyčistil místo po zničeném úlu a na jeho základech postupně vznikl nový dům podle původních starých plánů, aby to včely nezmátlo. Úl potom natřel stejnou barvou, jako byl původní.
Jenže právě tehdy se včely vracely z luk a z výšky viděly…
