Marián Dyno Burič
Sněhulák
Děti na ulici se posmívají sourozencům, kteří se od ostatních liší vzhledem. Když to spatří sněhulák, najednou ožije a dětem vysvětlí, že tak jako sněhuláci i lidé vypadají různě – a vůbec to není důvod k posměchu.
Malé dětské ruce vyndaly z krabice s vánočními ozdobami oprýskaného dřevěného
„Mami, proč ho tu vlastně máme? Vůbec se mezi ostatní nehodí,“ postěžoval si klučičí hlas.
„Opatrně!“ řekla maminka a přispěchala ke
„Dáme ho hezky vysoko, aby ho třeba nechtěla shodit kočka,“ dodala ještě.
Pche, tolik starostí kvůli jednomu koni? Vždyť je starý a
Když si šel ten večer lehnout, na starého koníka už dávno zapomněl. A jistě by na něj nemyslel ani ráno, kdyby se mu nezdál zvláštní
V tom snu za Jiříkem přišel dřevěný kůň. Byl natřený bílou barvou, která se z něj na četných místech odlupovala. Chyběl mu také kus levého předního kopyta a ocas s hřívou byly už značně prořídlé. Dřevěné zvíře se zhluboka nadechlo a promluvilo prastarým
„Ahoj, Jiříku. Dovol, abych se představil. Jmenuju se Ferda a jsem nejoblíbenější hračka tvé prapraprababičky Anežky. Vyřezal mě pro ni k Vánocům její táta, když byla stejně stará jako
Jiřík fascinovaně poslouchal. Ten koník toho opravdu zažil
Kůň pokračoval: „Když prapraprababička Anežka dospěla, postavila si mě na noční stolek. Už jsem s ní nechodil ven, ale každý večer mi vyprávěla, co zažila. Byl jsem i u toho, když se jí narodila