Vánoční letiště

Malá Klaudie držela maminku za ruku, aby se neztratila. Kráčely totiž přes velkou, rušnou letištní halu. Všude byla spousta cizích lidí, kteří se s kufry, taškami, dárky a krabicemi přesouvali sem a tam po celém letišti. Nad hlavami jim visela vánoční výzdoba. Další den byly Vánoce, a tak se každý snažil rychle dostat domů ke svým blízkým.

Klaudie s maminkou prošly přes pípající bránu. Maminčinu kabelku a Klaudiinu plyšovou opici musely položit na nějaký pás. Pán v uniformě kontroloval, co je uvnitř. Proto si Klaudie mohla prohlédnout, co má její opice uvnitř. Jako na takovém rentgenu. Naštěstí se potvrdilo, že je plyšová opice zdravá a v bříšku nic nemá.

Pak se s maminkou posunuly dál, směrem k velkým oknům, kde Klaudie spatřila zaparkovaná obrovská letadla. Ve výhledu jí bránily hustě padající sněhové vločky za oknem.

Hurá, sněží! pomyslela si Klaudie.

No nazdar, sněží! pomyslela si maminka. Začala se trošku bát, že kvůli sněžení budou mít letadla zpoždění.

Klaudie spokojeně pozorovala, jak rentgenují ostatním lidem kabelky, kufříky a tašky a hladila svou plyšovou opici.

Jenže vtom se strhl nějaký povyk. Nějaký rozcuchaný pán v obleku nechtěl svůj kufřík položit na rentgenovací pás. Museli mu ho vzít násilím. Pán stále dokola opakoval: „Orchestra, orchestra!“

Letištní strážníci začali nervózně mluvit do svých vysílaček. Spustil se alarm, doběhli další strážníci a do toho všeho se rozštěkal služební pes.

Klaudie se přitiskla k mamince. I ostatní cestující se překvapeně rozhlíželi. Za okny sněžilo čím dál víc. A pána, který pořád vykřikoval „No, no, orchestra,“ vlekli muži v uniformách kamsi dozadu, do prosklené kanceláře.

Klaudie s maminkou viděly, jak letištní policie otevírá jeho kufřík. Chvíli se tam hádali, ukazovali na kufřík, až nakonec jeden policista vytáhl zevnitř cosi lesklého, dlouhého, s kovovými klapkami. Vypadalo to jako …