Legenda o Befaně

Tam kdesi za horami a řekami, kde je příroda kouzelná, moře má čarovný nádech a sluníčko velkou sílu, žije stařenka.

Není to jen tak obyčejná stařenka. Naopak, působí tajemně, ba i trochu kouzelně. Má dlouhý nos a hodně špičatou bradu. Na hlavě má nasazený černý klobouk, nejčastěji nosívá černý plášť a pod ním rudé šaty a střevíce. Té stařence se říká Befana.

Už jste možná uhodli, že tato stařenka je ve skutečnosti kouzelná čarodějnice. Žije ale skromně: v malém zchátralém domečku daleko za okrajem vesnice, odkud se každé ráno vydává do lesa sbírat dříví.

Kolem jejího domečku se odváží projít málokdo. Ve vsi se povídá všelicos o její čarovné síle. A v zimě kolem jejího domečku neprojdou ani ta lesní zvířátka. Cesty bývají zledovatělé a zaváté sněhem, a tak je Befana v tomto období zvyklá na ničím nerušený klid.

A přece to jednou bylo jinak. V jeden lednový chladný večer, když Befana pochrupovala vedle teplého krbu, uslyšela bouchání na dveře. Lekla se, až lehce poskočila na křesle. I její černý kocour ležící v pelíšku pod stolem nadskočil hrůzou.

„Kdo to jenom může být? V tuhle hodinu? A v tomto mrazivém počasí?“

Strachy ani nedutala – přece jen, i čarodějnice se může bát, ale zvědavost jí nedala. Opatrně vstala a courala se ke dveřím. Mráz profukoval dírkami dveří dovnitř chaloupky a za dveřmi prosvítaly tmavé velké postavy.

Befana dveře s vrzgotem otevřela. Za dveřmi stáli tři bohatě oblečení cizinci. Kolem krku a na rukou měli zvláštní šperky a jejich oděvy byly ušité z drahých, cizokrajných látek. Kousek od nich postávali tři napůl zmrzlí velbloudi.

Befana vyvalila svá čarovná kukadla. Co tady dělá velbloud? Neznámé cizince si zkoumavě prohlížela.

Oni se na ni však mile usmáli. „Dobrý večer,“ řekli. „Omlouváme se, snad nerušíme.“

…