Tulák a Čert

Ze stodoly vykouklo kotě. Tedy, kotě. Spíše takový kočičí výrostek. Měl zrzavý kožíšek, zelené oči mu jiskřily a bylo vidět, že má něco za lubem. Kocourek se rozhlédl nalevo a napravo, aby se přesvědčil, že je čistý vzduch, a pak se jedním plavným skokem přenesl do vysoké trávy. Přikrčil se a spokojeně se zachechtal pod vousy. Prošlo mu to!

Kocourek bydlel se svou maminkou, se kterou sdílel pelíšek ve stodole. Jeho matka byla pravá kočka domácí a byla na to hrdá. Hodně času trávila na zahradě. Ráda se vyhřívala na sluníčku, ale také věděla, co se sluší a patří, proto čistila okolí domu od myší a dalších škůdců. Nechávala si podstrojovat od paničky a občas jí dokonce sama nastavila hlavičku k podrbání. Nejdůležitější pro ni však byla starost o syna, kterého původně pojmenovala Zrzek, ale všichni mu říkali Tulák.

Synek totiž o žádnou péči nestál. Lákalo ho dobrodružství, divočina, zábava. Toužil po světě za plotem, což jeho maminka viděla opravdu nerada. Ona sama si občas vyrazila mimo zahradu a dobře věděla, jaké nepříjemnosti tam mohou kočičího dorostence potkat. Přece jen to bylo její jediné kotě. Tulák si z toho ale nic nedělal. Kdykoliv mohl, šel se projít do polí nebo do lesa a bylo mu jedno, že se na něj máma bude zlobit. Stálo to za to. Miloval, jak mu vítr na poli čechrá kožich. Zbožňoval, jak mu jehličí v lese občas mírně zapraská pod packami. Užíval si dokonce i vůni vody, i když po břehu potoka balancoval s nepředstíraným respektem. Toulal se a představoval si sám sebe jako lva s ohromnou hřívou, kterému leží svět u nohou. Viděl se jako král savany.

Tulák se protáhl a vydal se hustým travním porostem ke svému dnešnímu cíli. Cestu vedoucí k lesu by už prošel i…